Tajemství. Ano či ne?
Říkala to psycholožka, když jsme byli na školení. Byla to dopravní psycholožka, takže tomu nemusí úplně rozumět... ale třeba na tom něco bude. Že prý by muž a žena neměli o sobě všechno vědět a měli by mít nějaká tajemství.
Já je nemám. A všechno funguje tak nějak lépe, než když jsem je měla...
Psala se doba x-chatová. Jako jsem teď podlehla blogování, tehdy to bylo chatování. Neměla jsem blogové přátele, ale chatové přátele. Rozdíl byl ten, že blogování je spíš holčičí disciplína, kdežto na chatu nebyla o opačné pohlaví vůbec nouze. Když nad tím tak přemýšlím, moc by mě zajímalo, jak se osudy těch, se kterými jsem se scházela v naší místnosti "Chvíli si popovídat...", vyvíjely. Jenže tyhle známosti už bohužel odvál čas.
A že jsme si pouze nepovídali na chatu! Se dvěma z nich jsem se i sešla. Abych Vás zbavila očekávání nějaké romantické story, tak hned na úvod říkám, že to byla setkání ryze přátelská. Já byla čerstvě zamilovaná do mého současného přítele a ostatní muži mě fakt nezajímali! Byla jsem čerstvě zamilovaná a naivní a přála jsem si mít vztah jako ze škatulky. A nechtěla jsem, aby vzniklo byť jen podezření, že by tento vztah mohl být narušen existencí jiných osob mužského pohlaví. Přestože existovali...
Setkání první jsem před svým mužem chtěla zamlčet úplně. Nezmiňovat se o něm. Leč dotyčný, se kterým jsem se druhého dne měla vidět, mi zavolal v úplně nevhodný okamžik, kdy jsem se už už loučila se svým drahým, který byl na odjezdu. Nezafungovalo "Já ti zavolám za chvíli," které by samo o sobě bylo divné, ale dalo by se nějak okecat. Nechtěl. Chtěl se hned domlouvat o tom, kdy a kde se sejdeme, a můj drahý tomu byl svědkem. Dlouho se mnou nemluvil...
Setkání druhé bylo otázkou náhody. Můj kamarád A. měl náhodou cestu do města, kde pracuji... zavolal mi, že má chvíli čas, a jestli bychom se nemohli vidět. Byla jsem zaskočená, ale souhlasila jsem. Čas měl opravdu jen chvíli, tak jsme se spolu sešli jen na čtvrt hodiny. Na parkovišti před firmou, kam je vidět ze všech stran. Ne, že by nás drahý viděl, a udělal by nějakou žárlivou scénu. Vůbec ne. Ale říkala jsem si, že těžko říct, kdo všechno mě ve společnosti neznámého muže viděl a kdo bude mít potřebu to mému muži jen tak mezi řečí sdělit... Všechny jsem je předběhla a byla jsem tou první, která mu to nahlásila. Protože jsem fakt nechtěla, aby se zlobil...
A od té doby to tak bylo vždycky. I když časem ta upřímná doznání nabírala na intenzitě. Nedokázala jsem se nijak přetvařovat, když jsem se s poblázněnou hlavou vrátila z Tuniska. Sice se mnou tehdy chtěl rozejít (a já bych to chápala), ale měl a pořád má víc rozumu než já. A to byl začátek maximální upřímnosti... skoro bych řekla, že až nezdravé. Napráskám na sebe všechno a úplně bez rozmyslu.
A pořád si myslím, že takhle to má být! Ať si psycholožky - a zvlášť ty dopravní - říkají, co chtějí!
Komentáře
Okomentovat