z mého andělského deníčku (část třináctá)
aneb Jak jsem se konečně dozvěděla, co jsem chtěla slyšet, jak jsem se s panem andělem podruhé tajně sešla a jak jsem se potřetí stala jeho cestující
15. listopadu 2008
Už nebudu mít moc příležitostí se s ním potkat... a nebo ano? Bude jezdit pořád do S. a ne nikam jinam? Na stránkách krajského úřadu jsem našla seznam linek a změněných jízdních řádů od prosince, ale ta jeho linka tam vůbec nefiguruje... takže? Nevím... ale jistou naději to s sebou nese...
I když za těch čtrnáct dní, co jsem ho teď nevídala, jsem si na to docela zvykla... ani mi moc nechyběl... no ale to jsem věděla, že se ještě vrátí... a sledovala všechny stránky jeho dcery a ona mi konečně na Rajče vložila jeho aktuální fotku :)
Je tak roztomilej... staví jí pokojíček... je to prostě rodinej typ... snad i na základě téhle fotky (nebo ji beru jako výmluvu) jsem se rozhodla na něj zapomenout... nekomplikovat mu život... respektive on by si ho asi ani zkomplikovat nenechal...
20. listopadu 2008
Nějaký autobus z V. bude do S. jezdit dál. Dnes jsem si konečně prohlédla všechny nové jízdní řády a nějaké spoje tam jsou! Mám z toho takové radostné chvění... ale co když budu zklamaná?
Vždyť na tom spoji už Josef vůbec nemusí jezdit! Ale třeba ano... a nebo třeba také může zase začít jezdit Tomáš! :)
25. listopadu 2008
Uvedla jsem ho do rozpaků snad jen prostým dotazem, jestli tam u nich mají také tolik sněhu :D
Než jsem se nadála, bylo deset, respektive po desáté... Josefův čas! A můj čas jít ven! Vyjdu ze dveří a jeho Crossway už tam stál, on v šedo-modré zimní bundě s kufrem a strojkem na dvoře, v tu chvíli si zrovna okopával sníh ze zástěrek za koly...
Když dokopal, tak si mě všimnul... usmíval se, usmívala jsem se také (stejně neumím jiný výraz, když ho vidím), pozdravili jsme se a já mu náhle, bez nějakého přemýšlení říkám: "Taky máte ve V. tolik sněhu?" Absolutně jsem se nedočkala souvislé odpovědi... tak nevím, nakonec to vyznělo asi tak, že tady je ho možná o trošku víc... :) Ale hlavně on byl úplně úžasnej... miláček... jak se hezky usmíval... ach jo... Jak málo mi stačí k radosti :)
No a to je všechno... přijede zase v pátek... a pak v pondělí, až já zrovna budu jinde... pak ve čtvrtek... týden na to ve středu... a pak? Pak už ne? Pořád nevím...
4. prosince 2008
Tak příště tedy naposledy? Ve středu to má napsané na plánu, ale co nastane potom, stále nevím... :(
Dnes se zase nic nedělo... byla jsem asi naivní, když jsem si na jaře myslela, jak je to opětované...
10. prosince 2008
Tak teď vlastně nevím, co bych chtěla... ani co by bylo lepší... zda ten vynucený konec a nebo nejistá budoucnost. Hodně mě dnes zklamal... na to, že to možná bylo naposledy! :(
Vyhlížela jsem ho a jakmile jsem ho viděla na pumpě, hned jsem tam za ním pospíchala. To už jsem za ním dlouho nešla takhle k naftovému stojanu! Ale vůbec nic nebylo... jo, pozdravili jsme se, ale o něčem víc si můžu nechat jen zdát... jak ten se tvářil! Možná ho něco trápí... možná já... co nadělám... třeba už si ode mě odpočine...
A mě to nakonec všechno dojde, že už ho neuvidím a budu smutná... Zatím nejsem, protože nejen, že nebyly žádné cukrblíky u stojanu, ale ani později ne...
Fakt náhodou jsme se s ním potkaly, když jsme šly s kolegyní na oběd... Musel samozřejmě pozdravit kolegyni, ale díval se jen a jen na ni... mně si vůbec nevšímal... ani se na mě nekoukl :(
No, a pak odjel... Vrátí se?
11. prosince 2008
V úterý! :) Přijede... a v pátek zase :) a já s ním musím mluvit... protože jsem možná odhalila, proč se ty cukrblíky vytratily... :(
Stalo se něco, co mě docela dost rozrušilo, zvlášť když jsem si myslela, že toho chlapa už nikdy neuvidím. Byla jsem zase v šoku, zase mě bolelo břicho, když jsem to zjistila... jo, zase ta ukradená tržba pana L. :( Ta tržba, na kterou jsem myslela, že už se zapomnělo... nezapomnělo! Jak jsme dělali inventuru s Radkem v T., mluvil o tom, že se má přece vyjádřit k těm zcizeným tržbám svých řidičů, a stejně tak se měli vyjádřit i ostatní vedoucí a i vedoucí ve V.
Všichni si své lidi hájili, jen jeho verze byla taková, že pan L. to uhradí srážkou ze mzdy... naštvalo mě to. To není fér... zpočátku to přece vypadalo, že i kdyby to měli zaplatit všichni, že on rozhodně ne. Teď to nezaplatí vůbec nikdo, pouze on ano... :(
A já se na něj chodím koukat k naftovému stojanu a tvářím se jako by se nic nestalo. No ale jak se můžu tvářit jinak, když netuším, že se něco stalo? :(
Musím si s ním o tom opět promluvit, protože před ním vypadám jako kráva (nebo mám alespoň ten pocit)... To, že mu to kolegyně dává k úhradě jsem zjistila, aniž bych věděla, jestli se ještě vrátí... Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo by fakt hodně blbé, kdyby to takhle skončilo... no, neskončí... on přijede a já se mu to nějak pokusím vysvětlit...
Přijede! :) Viděla jsem to černé na bílém, že mu to šéf naplánoval. Mám z toho docela radost, ale to si s ním ještě musím urovnat vztahy...
16. prosince 2008
On byl dneska zase miláček a s ničím nemá problém... a tak hezky se smál... a já tomu jeho úsměvu prostě nemůžu a nemůžu odolat...
Chtěla jsem za ním zase jít na pumpu hned, jak přijel, ale bála jsem se. Měla jsem však domluvené s Andulkou, že mi dá vědět, až tam bude... takže ona mi nakonec to setkání zprostředkovala... Po obědě jsem se stavila u M. a zrovna volala a M. mi vyřizoval, že je tam nějaký řidič z V., jestli s ním chci mluvit... Hned jsem tam za ním hned běžela, alespoň jsem tenhle nepříjemný rozhovor neodkládala na příště...
Potkali jsme se před olejárnou... minule před myčkou, dnes před olejárnou...
Neumíme spolu vést dialog... opět to byl jen můj trapný monolog... a on občas něco prohodil, ale krásně se usmíval, byl šíleně bezbrannej a já na něj zase furt chtěla šahat... v jedné ruce držel rukavice, druhou ruku měl možná trochu špinavou... nevím... já byla totálně mimo... ale něco málo si pamatuju. Jeho úsměv... a vrásky kolem očí... :)
Začala jsem asi tím, že se mu chci omluvit... nevím přesně... Zjistila jsem, že jeho nadřízení ve V. mu vůbec neřekli nic o tom, že se mu ty peníze začnou srážet... hmmm, takže jsem to byla já, kdo mu to vlastně oznamoval...
Říkala jsem mu také, jak jsem se snažila, ale že se do toho vložil jeho šéf a že ten neměl zájem mu pomoci asi takový já... zasmála jsem se tomu, chtíc to obrátit ve vtip, přestože tohle jsem myslela úplně vážně... stejně jako to, co jsem mu říkala potom: že na začátku nás bylo víc, kteří jsme mu chtěli pomáhat, ale teď už zbyla jenom já... tak jestli mu můžu nějak pomoct, jestli pro něj můžu něco udělat... opět jsem to myslela vážně... nic ode mě nechtěl... ujistila jsem se, že se teda nezlobí a že je všechno dobrý a to bylo vše...
Už se zase těším, až zase přijede... a někdy s ním pojedu...
19. prosince 2008
Někdy. Třeba dnes? :) Jo, dnes... dnešní třetí historická cesta s Josefem byla ještě méně naplňující, než ty před ní... tentokrát jsem ani jeho rukáv ve světle modré košili cestou nemohla pozorovat :( A jak jsem si vysnila, že si budeme povídat a nevím co všechno ještě, tak zase nic...
Nejdřív jsem si s tou myšlenkou jet s ním domů jen tak pohrávala a bála jsem se jí natolik, že jsem byla blízko k tomu si to rozmyslet, až když jsem pak řekla mé nadřízené, že bych dnes možná šla brzo domů a ona to nevzala jako možná, ale jako určitě, tak s tím skoro nešlo nic dělat... a já ani nechtěla... Upravila jsem se a šla...
Když jsem přišla na autobusák, tak on seděl za volantem Crosswaye... pohybovala jsem se tam nenápadně, aby si mě nevšiml, abych ho překvapila, až před ním stanu :) A asi o mě do té doby fakt neměl nejmenší tušení...
Řekla jsem mu "dobrý den" a usmála se na něj, on mi pravděpodobně také řekl "dobrý den" a usmíval se zcela určitě... měl brýle a moc mu to slušelo, ale jinak vypadal velmi unaveně. Řekla jsem mu teda: "Dobrý den... do B." Dal mi jízdenku a říkal: "Zadarmo."
Mé strategické místo, po kterém vždycky toužím, mi zasedl kluk, který nastupoval přede mnou... takže já si zase musela sednout za Josefa a za několik bund, které pravděpodobně vyfasoval pro kolegy. Takže jsem na něj ani trochu neviděla... :(
Asi to nebyla ta cedulka, co tam byla: NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM, která mi bránila s ním mluvit... prostě to opět nešlo... A to já si s ním přece tak chtěla povídat! :(
Naše téma je přece ta jeho ukradená tržba...
Před první zastávkou jsem si říkala, že jen co zastaví, tak se ho zeptám, jestli s ním o tom jeho šéf už mluvil... nezeptala. Tak na další zastávce... a zase ne. Na té rovince, co se sjíždí do města... ne. Na té rovince, když už projíždí městem, než se odbočí na autobusák... také ne.
Za chvíli jsem měla vystupovat! Tak jsem jen o chvíli dřív vstala, vůbec netušíc co udělám...
Jen jsem se zeptala: "Pane L., ten váš šéf s vámi mluvit o té vaší tržbě?" Jen mi řekl, že vůbec ne, a dodal, že to on prostě nechal na mně... K poznámce, že tam s ním o tom nikdo nemluvil, jsem dodala už jen, že mě to překvapuje, a "... respektive mě to možná nepřekvapuje vůbec." No, a pak už jen: "Tak se mějte, nashledanou." :(
Zase se tak hezky usmíval... miláček... proč jen to musí být takový ňouma a já taky?
Prostě nám to nejde. Ale v co jsem doufala?! Asi v to, jak budu odvážná... a jak on mi dá nějaký prostor, ale on už to se mnou přece zkoušel... je to beznadějné... já jsem beznadějně zamilovaná a oba jsme beznadějně nesmělí a zakřiknutí...
Připadám si zase jako totální hlupačka; ale když on nepřestal jezdit a já na něj takhle nikdy nezapomenu! Pořád si budu trochu myslet, že mu nejsem úplně lhostejná...
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo 27 let! A nestydí se za to! :)
Corly, a dál už to znáš! Díky jeho bundě o dvě velikosti větší se z něj stal anděl - přišla další zima on ji zase nosí! :) - a ani po (bez padesáti jedna dní) dvou letech na něj nemůžu jen tak zapomenout! Pořád jsou dny, kdy on je tím mým andělem, ale už jich není tolik - asi nemáme tolik příležitostí, jak se potkat - a pořád jsou dny, kdy mě to vyčerpává a ubíjí... ale stačí jeden jeho jediný něžný pohled, úsměv, výjimečně i a pár slov a já se s ním chci zase vznášet...
Komentáře
Okomentovat