Zažít něco (s)nového!

Ať už budete sedět na gauči a pojídat cukroví při sledování pohádek nebo třeba vyrazíte na nějaký zasněžený svah, vždy vedle sebe mějte toho, koho tam mít chcete! Mějte snové svátky!

Už jsem pomalu začala vymýšlet jméno pro pána od písmene J. Existuje, neřídí autobus a není výrazně starší než já, ale naopak; mohl by být klidně jedinečnej , protože nemá nic společného s těmi před ním, ale na svou chviku slávy si ještě bude muset počkat, protože vám ještě musím převyprávět snad už poslední část storky s barevnějším Romanem; její end jsem čekala už před týdnem, ale nevěděla jsem, jestli ten end třeba náhodou nebude happy ... Že mi s ním bylo hezky , to si možná vzpomínáte (a jsem ráda, holky, že ty mé příběhy ještě sledujete), takže jsem na něj hodně myslela i po dobu jeho nepřítomnosti (nejdříve čerpal dovolenou a teď je zase na neschopence) a byla jsem i tak odvážná, že jsem mu ve zprávě na facebooku naznačila, že mi chybí, ale tehdy se ta konverzace zvrhla úplně jiným směrem, což mě nepotěšilo a vedlo to k tomu, že už jsem moc neměla chuť mu psát... On však asi ano, jen trochu nevěděl, co se mnou, a tak mi občas poslal odkaz na článek nebo video, který jsem někdy...

Zažila jsem včera zvláštní večer. Poklidný podvečer strávený v nečekané společnosti byl následován takovou dávkou emocí, že jsem nespala do půl druhé. Všechno, co se ten večer stalo, mi dlouze do noci běželo hlavou, přemýšlela jsem, zda jsem někde neudělala chybu a co mám dělat do budoucna a jestli se to všechno vůbec stalo... nechápala jsem vůbec nic... občas jsem schopná klást googlu různé otázky, ale kdybych se mu začala svěřovat se vším, čemu jsem nerozuměla, asi by v jednom týdnu spadnul podruhé. Svěřovat se je lepší kamarádkám! I včera tu pro mě moje kamarádka byla. Vyslechla si storku a prožívala dění toho večera se mnou... stejně střídavě nadšená a střídavě nemile překvapená jako já. Strašně mi to v tu chvíli pomohlo; nebýt se svým emocemi sama a svěřit se bez servítků se vším... takhle se poznají kamarádky! Z emocí jsem se nevyspala a plno jich zbylo i na dnešek, chtěla jsem se ještě někomu svěřit. Jenže, když jsem naťukla, že jsem půl noci nespala, před jednou z mých dvou nej...

Píšu si tenhle příběh na pokračování spíš pro sebe, než že bych měla pocit, že by někoho ještě zajímal. Kdo by totiž ani ne tak nade mnou, ale hlavně nad mým vysněným idolem již dávno nezlomil hůl?! Tedy kromě mě. Já totiž jsem furt závislá na těch chvílích kouzelna, které s ním zažívám. Ujíždím na nich, přestože jsem si vědoma toho, že je to jen iluze... že většinu z toho, co říká, nemyslí vůbec vážně... že je mýtoman, na to mě přece upozorňovali možná před třemi, čtyřmi roky... Podobně trapně, ne-li ještě víc, než jak skončil první pokus o rande , dopadl i ten druhý před měsícem . Z toho prvního se vymluvil, napodruhé se dokonce neozval několik dní. Jak to bylo dál? Poté mi jen poslal esemesku, že není úplně v pohodě a nastínil mi, co ho momentálně v životě tíží. Ano, mohl se na to zase jen vymlouvat, ale víc mě v tu chvíli naštvalo, že se neomluvil. A semlelo mě ještě víc následné setkání, kdy byl zase milej a zábavnej a tvářil se, jako by se vůbec nic nestalo... skoro jsem v tu chv...

Vždycky mi přišla za uši přitažená věta "potřebuju zhubnout pět kilo", protože ty, které to říkaly (ne, nebyli to muži!), to buď vůbec nepotřebovaly nebo potřebovaly shodit daleko víc. Do které z těchto kategorií asi patřím, když jsem teď v situaci, že těch pět kilo dolů fakt potřebuju?! Nutně. Ne hned. Stačí do Vánoc. Podotýkám, že před třemi roky jsem měla o padesát kilogramů víc než teď, takže by se těch pět mohlo zdát trochu směšných, ale prostě ještě nejsem s tím, jaké číslo ukazuje váha, a hlavně s tím, jak vypadám, spokojená. Pět kilo bůčku navíc. Vzhledem k tomu, že bych potřebala pomoct i od nevzhledné kůže na břiše, nabízelo by se řešení v podobě plastické operace. Asi bych se za nové břicho nerozmýšlela zaplatit, ale co mě od plastiky jednoznačně odrazuje, je strach z toho zákroku. Takže kůže ať si je, jaká je, ale s těmi pěti kily, samozřejmě že s těmi na břiše, musím zatočit! Prvních čtyřicet kilo šlo dolů téměř samo (jak už jsem tu nejednou psala, jen úpravou jí...

Je to asi tak půl roku zpět, kdy jsem se chystala na rande do Hor , a přestože pak jsem byla zklamaná tak, že jsem se zařekla, že už žádného chlapa balit nebudu, nějak jsem na to zapomněla a udělala jsem to znovu... a chtěla jsem jet znovu do Hor... za stejným chlapem... ono mi s ním totiž v posledních týdnech zase bylo tak hezky! Jediné pozvání, ke kterému se však měl, bylo to k prohlídce autobusu, které jsem odmítla, protože se mi zdálo absurdní. Toužila jsem po něčem víc! A využila jsem první příležitosti, která se mi naskytla. Položila jsem další nevinnou otázku, na které se mi dostalo podobně nadšené odpovědi, jako když jsem se před půl rokem ptala, jestli se mnou půjde lyžovat... Sníh na Horách už sice napadl, ale na lyžování to ještě není. Tentokrát jsem se otázala - asi úplně trapně, ale taková už prostě jsem - jestli můžu přijít na večeři. Ne jen tak, po delší chvíli, co mi líčil, co bude vařit, jak to bude vařit, s čím to bude vařit... svůj obdiv k jeho kuchařským schopnost...

A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já... O Velikonocích jsme měli jít lyžovat , z čehož se tehdy trapně vymluvil, ale neomluvil. Další vývoj to tehdy asi mít nemělo a vzhledem k tomu, že nedlouho poté onemocněl, ani mít nemohlo. Čtvrt roku jsme se neviděli. Když pak zase někdy začátkem prázdnin začal jezdit a já zase začala nenápadně vyhledávat ty krátké chvíle našich setkání, už jsem nenacházela to, co dříve. Nebylo tam to kouzlo a být tam ani nemohlo, protože těžko mohl něčím dosáhnout toho, abych byla tak nadšená, jako když jsem si představovala, že spolu budeme sedět na lanovce a urči...

Brzo to bude šest let, co jsem se zakoukala do jednoho chlápka. Však víte... :) Je to čtvrt roku, co jsem ho neviděla. Nezapomněla jsem na něj - docela často si představuju, jaké to bude, až se zase uvidíme - ale nezapomínám ani na jiné z mých idolů. A že jich bylo! :) Většinou to neskončilo tak, že by mi něco zlého udělali, jen z mého života zmizeli nebo je nahradili jiní. Snad tomu tak nebude s krásným Romanem! Snad až Romana zase potkám, zafunguje to a zase se mi tak krásně bude točit hlava a bude se mi točit hodně dlouho... alespoň tak, jak se mi točívá, když potkám jiného chlapa ze seznamu... Věděla jsem, že pana anděla už po tom posledním setkání třeba nikdy neuvidím a tak jsem se ve svých sladkobolných pocitech tehdy utápěla jen chvíli, přestože to byla velká láska! Naopak po setkání s panem gé po dvanácti letech jsem ho dál občas potkávala, tak mi návrat ke vzhlížení ke krásnému Romanovi trval o poznání déle. Géčkového Dana jsem naposledy potkala (rozumějte jela autobusem, k...

Zavolala si mě k sobě moje bankovní poradkyně. Dostala jsem přednášku, že bych si měla pořídit stavební spoření, životní a penzijní pojištění a ještě hovořila o nějakých investičních strategiích a hlavně, že prý bychom spolu mohly vytvořit jakýsi plán, do kterého zaneseme moje sny a touhy. Ta ženská fakt chtěla, abych se jí se svými sny svěřovala! Asi netušila, že někdo může mít jen takové sny, které se za peníze pořídit nedají! Už se jí někdo svěřoval s tím, že by chtěl obejmout? A tím seznam mých snů nekončí. Chtěla bych obejmout od mého muže nebo pohladit po ramínku od mého vysněného muže. Chtěla bych jednou zase neusínat sama. Chtěla bych strávit celý víkend s mým mužem nebo jít na túru do Hor s mým vysněným mužem. Chtěla bych dostat kytici lučních kytek. Chtěla bych se zase zamilovat - klidně znovu do mého muže, do mého vysněného muže a nebo do nějakého úplně jiného muže. Chtěla bych, aby mě některý z nich pozval na zmrzlinový pohár. Chtěla bych s mým mužem jít do letního kina a b...

Když jsem loni napsala článek Patnáctka věcí, které nezažijete, když nepracujete s partnerem v jedné firmě , můj muž, který stále ještě není můj muž, byl dojat. Těžce jsem to tehdy nesla, když přestal být mým kolegou. Ještě těžší ta situace, kdy se najednou ocitl bez práce, byla pro něj, to je bez diskuze, ale náročná ta doba byla i pro mě, protože jsem se snažila být mu oporou, jistotou v nejistém čase. Byl si toho vědom a sliboval mi, jak mi to vynahradí... Jak to dopadlo? Novou práci sháněl dlouho; vhodné pracovní pozice jsme hledali oba, zatímco on snil o tom být zaměstnán v Praze, já jsem se zaměřovala výhradně na nabídky v regionu. Nakonec si volil ze dvou možností. Nejprve vyzkoušel tu práci, na kterou kývl jako první, a necelé dva týdny dojížděl do krajského města, ale nechtěl tam bojovat s kolegou, když měl stále ještě tu šanci být ve vysněném hlavním městě a možná tam nemuset bojovat s nikým. A tak teď jezdí tam... Shrňme si i další fakta: jsme spolu patnáctý rok, nežijeme sp...

Koupila jsem si sukni. Volánovou. Tak objemnou, že zabrala půl pračky. Tak objemnou, že jsem kvůli ní musela vyklidit šatník. Vytřidila jsem snad padesát tašek. A to nepřeháním. Bylo to oblečení z doby, kdy jsem nakupovala pouze v nadměrných velikostech. A některé kousky nebyly vůbec žádné hadry! Bylo mi jich líto a úplně jsem v nich viděla mou kolegyni... A tak v konťáku skončilo jen asi třicet pět igelitek obnošených a nepadnoucích hadrů. Přes deset tašek těch lepších kousků, na některých z nichž jsem dokonce objevila ještě cedulky z obchodů, jsem nesla do práce, aby se kolegyně podívala a vybrala si, co by se jí líbilo... Bylo mi trochu žinantní nabízet jí použité oblečení, ale měla jsem to o to snažší, že ji znám a že jsem neočekávala zápornou odpověď! To co následovalo poté, co jsem ty tašky přitáhla, se ale skoro nedá dost dobře vyprávět, to se musí zažít! Ověšená taškami potkala jsem další kolegyni, které jsem neměla odvahu se předem zeptat, a v tu chvíli jsem jí prostě nahlásil...

Už dávno nejsem v letech, ve kterých je typické rozhodovat se o budoucím povolání, přesto často nad svou kariérní budoucností přemýšlím. Jsem účetní a zvažuji něco zcela jiného. Váhám mezi princeznou a vílou. Taková princezna žijící v průměrném království to nemá špatné. Jedná se o práci v úžasném prostředí pantatíčkova zámku. K plnění úkolů jsou jí plně dispozici chůva, komorná a sehraný tým služebnictva a k zábavě v polední pauze může využít dvorního šaška; skvělým zaměstnaneckým benefitem je i opulentní hostina třikrát denně. Její pracovní náplň se sestává ze zkoušení krásných dlouhých šatů, vymýšlení toho, co by chtěla a co by jí pantatíček král měl splnit, a svou kariéru završí tím, že si vybere ze tří potencionálních ženichů - krásných princů, kterého z nich pojme za chotě. Ale na princeznu jsem ve svých téměř pětatřiceti asi už trochu stará... ... budu víla! Lesní či luční, je to jedno, opět se jedná o líbivé pracovní prostředí. A ta uniforma! Šatečky tak jemné, že se kouzelně v...

Ani egocentrický mýtoman nemohl věřit tomu, že setkání s erotomankou bylo náhodné! Ale já jsem ho prostě musela vidět!!! V čas jeho očekávaného příjezdu jsem se postavila div ne přímo do hlavní brány a odsud zamířila přesně tím směrem, kam jel on, a tvářila se, jak nutně tam potřebuju jít. "Ahoj Lenďo!" Můžu mu věřit alespoň ten pozdrav? Nic víc, totiž ne! :( Ono vlastně ani toho, co by mě potěšilo, kdybych tomu věřila, moc nebylo. Snad jen první část následujícího sdělení: "Musíme se domluvit a musíš přijet, až bude hezky..." Aha. Minule nebylo dost hezky. Model do méně hezkého počasí už asi má. Musím přijet do Hor, pokud ho chci vidět. A domluvíme se na něčem kdy? Až naprší a uschne. Vlastně ne, až bude hezky! Ani se nesnažil se mi omluvit. A nehladil mě po ramínku jako minule. Takhle jsem si naše první setkání poté, co se vymluvil z toho rande, o kterém jsem tak moc snila, fakt nepředstavovala. A už vůbec mi neměl říkat: "Ty ses mi pak už vůbec neozvala......

Přesně před sedmi dny mi sdělil, že se mnou na rande nejde, a já od té doby žeru. Krom snídaní, svačin, obědů a večeří jsem za ten týden spořádala dva pytlíky arašídových křupek, jedny hořické trubičky čokoládové, jedny hořické trubičky čokoládové polomáčené, jednu hořkou čokoládu s kakaovým krémem, sáček bramborových lupínků s mořskou solí a pepřem, sedm lázeňských oplatek kokosových, balení pražených solených arašídů, jeden zmrzlinový pohárek, konzervu kuřecí šunky, pytlík amarantových lupínků, čtyři tyčinky s oříškovým krémem v čokoládě (multipack), sáček křupavých müsli srdíček, trubičku plněnou zmrzlinou, několik plátků brusnického boku (20 g), pytlík bramborových crackerů, sáček slunečnicových semínek, jednu menší bílou čokoládu s kakaovými cereáliemi, šest slepovaných sušenek s krémem a čtyřicet kyselých gumových medvídků. Protože si už dva roky zapisuju jídelníček, mám přesný přehled o každém snědeném medvídkovi a o tom, jaké jsem prase! Tak takhle teda ne! Protože si už dva ro...

Kdyby mě zase někdy napadlo, že budu balit chlapy, zakažte mi to! Připomeňte mi, že můj muž ten originální způsob seznámení skousl jen proto, že je asi zlatej; připomeňte mi, jak hloupě jsem se vnucovala panu andělovi, a hlavně, jak jsem chtěla jít s Romanem lyžovat. Byl to tak krásný sen! Ten sen jít s ním lyžovat jsem si ale pokazila otázkou: "Půjdeš se mnou lyžovat?" Romanovo téměř nadšené "Jo." způsobilo, že jsem představu upgradovala o vizi toho, jak on a já jsme na lanovce a jak se držíme za ruce, přestože jsem věděla, že nemám věřit mýtomanovi. Tu silně romantickou představu jsem však nezvládla dostatečně potlačovat; těžko se to dělá, když jste erotomanka... A tak to tam ve mně pořád někde bylo, přestože jsem se racionálně přesvědčovala, že se nic z toho nestane, že nepojedu do Hor, že nebudeme lyžovat, že nebudeme vedle sebe sedět na lanovce a že ten oběd, na který mě pozval, je také jen jedna z pohádek. Naposledy jsem psala, že mu zavolám, že? Zavolala. Jih...

Už před dvěma roky jsem měla tolik nápadů , jak ho balit, ale balit jsem ho nechtěla... chtěla jsem, aby mě konečně někdo tak moc chtěl, aby mě sám balil... no, a nakonec ho zase trapně balím... (ne)nápadné poznámky typu, jak ho ráda vídám... že na něj myslím... spoustu dotyků... a příspěvky na facebooku cílené jen a jen na něj. Naposledy fotky z Hor. Ano, já jela lyžovat do Hor a jemu jsem to předem nenahlásila a nenavštívila ho! Byl dotčen... Stále ještě přestávám chvílemi myslet, když jsem s ním, takže fakt nevím, jak došla řeč na příští víkend, ale byla jsem to já, kdo se zeptal, jestli se mnou půjde lyžovat. On řekl bez jakéhokoliv přemýšlení: "Jo." Nevěřícně jsem se zeptala: "Vážně?" a on mi to potvrdil, že prý to bude prdel... Asi ze mě čišel údiv, překvapení či nepochopení, protože než jsme se včera rozloučili, řekl mi, ať si to do dneška rozmyslím a že se domluvíme. A ono je to to, o čem já už skoro celých šest let sním, že? Takže je jasný, že bych si asi v...

Nakolik jsem si vědoma toho, že storka s krásným Romanem nemá budoucnost, případně pouze tu hodně bolestnou, natolik mě v současné době to něco mezi námi naplňuje. Užívám si i ty chvíle, ve kterých bych si dříve - třeba s panem andělem - připadala neskutečně trapně. S Romanem tomu tak prostě není! Takže jsem čím dál tím víc odvážnější... Chvílemi se sice stále oba tváříme, že se nic neděje, ale občas překvapujeme jeden druhého nebo spíš hlavně já sama sebe. A jeho asi taky! Jak jsem ho brala za ruku , to už je starý. Když mi po Vánocích přivezl podepsané fotky své neteře, která je sportovní reprezentantkou, tak mi tím udělal takovou radost (ne těmi fotkami, přestože teď mají čestné místo na ledničce, ale tím, že na mě myslel!), že když mi při loučení říkal, že se uvidíme zase zítra, musela jsem mu sdělit, že ho moc ráda uvidím... on prý mě taky... ale to by byl slabý odvar, já mu ještě řekla, že ho vždycky ráda vidím, ale že to asi ví... tvrdil mi tehdy, že ne, že jsem mu to nikdy neř...

Co do diagnóz jsme téměř ideální dvojka. On kecá a já mu to žeru. Funguje to. Nadšeně poslouchám všechny jeho historky, bez většího přemýšlení, kolik z toho, co říká, je pravda. A když se náhodou zamyslím na skutečností čeholiv, nezpochybňuji velmi osobní gesta, milé úsměvy a něhu v jeho očích ( tolik podobnou té, kterou si pamatuju od pana anděla! ), na těch naopak stavím. A že jako erotomanka mám extrémně vyvinutou schopnost stavět si vše k obrazu svému. Na našem posledním loňském setkání by možná stavěla i nejedna žena, která erotomankou není. Mnoho slov, úsměvů, dotyků a dokonce i objetí. Vše tak nějak přirozeně. Víc mluvil on, já se usmívala, vyptávala, ale ani jsem se neostýchala říct, co mě napadalo. Cítila jsem se s ním velmi dobře. Očekávála jsem tedy, že to nabere další vývoj a že mi s ním zase bude hezky. Jenže to bysme nesměli být samolibý mýtoman a plachá erotomanka. Nakolik jsme nevyrovnaní, natolik nevyrované je to mezi námi. Tento týden jsme se viděli třikrát. V pondělí...

Také vám je zima, jen se na předpověď počasí na následující týden podíváte? Máte připravenou čepici, šálku a rukavice? Možná jste na ten mráz vybaveni dobře, možná vám ještě něco chybí... Návleky ! Pamatuju si, že to byla hitovka, když jsem byla malá. A poslední dobou jsem je začala vídat znovu - ať už v obchodech nebo v ulicích - takže jsem se na chvíli zamyslela nad tím, zda bych si neměla jedny také pořídit. A když jsem uviděla tyhle knoflíčkovo-kraječkové , byla to láska na první pohled... musela jsem je mít! :) Jen pozor: ty nohy k nim nedodávají! Nohy musíte mít vlastní. Pokud jste menšího vzrůstu, možná vám návleky budou zahřívat i kolínka, mně však při mé výšce a jejich délce 55 cm stačí jen pod kolena, ale nevadí. Hřejou hezky... Skvělý je i výběr barev: bílé, černé, kávové, khaki, mentolově zelené, světle či tmavě šedé. Ty mé jsou světle šedé. Dle obrázku vpravo nahoře jsem sice očekávala, že budou tmavší, ale myslím, že k mým nových skinny džínám ladí hezky... co myslíte? Ne...