Andělíčku, můj strážníčku...
Modlila jsem se včera za pana anděla. Jestli jsem věřící? Ne... Jestli se umím modlit? Ne...
Když jsem byla malá, tak mi babička, když byl někdo z rodiny nemocen nebo ho čekalo něco zásadního, říkala: "A než půjdeš spát, tak se pomodli." Neodvážila jsem se nikdy neuposlechnout, protože co kdybych se nepomodlila a stalo se něco zlého? A vydrželo mi to dodnes a tak si občas před spaním přeříkávám slova čehosi, co si myslím, že je modlitba...
A tu tam to kombinuji s prosbami ke svatému Antoníčkovi.
Ve své rané pubertě, kdy mě velmi trápilo, že nemám žádnou skutečnou lásku - již od mládí jsem se vyžívala v těch platonických - zahlédla jsem v nějakém televizním cestovatelském magazínu reportáž z jakési asijské země. Svobodné dívky a ženy modlí se tam ke svatému Antoníčkovi, aby jim vhodného muže seslal. Funguje-li to staletí na jiném kontinentě, proč by to nemohlo fungovat i tady?
Jednou jsem skutečně uvěřila, že mi Antoníček někoho seslal. Jak hloupě jsem byla naivní! Ten, kterého mi Antoníček seslal, byl ten, co přišel až po tom, o kterém jsem si to myslela... s tím, kterého mi Antoníček seslal, jsem doteď.
Přesto jsem si za uplynulý více než rok a půl na svatého Antonína zase několikrát vzpomněla a vedla k němu tajný monolog. Ale tentokrát už to nějak nefunguje! Možná je toho na svatého Antoníčka v dnešní dobře přespříliš...
Tak doufám, že alespoň andělé strážní nejsou přepracovaní a bdí na těmi, za kterými je posílám...
Komentáře
Okomentovat