Usušený kvítek mezi listy staré knihy

Jako malá - ještě než jsem byla v páté třídě nucena dělat herbář, který se mi mimochodem nakonec povedl tak, že z něj byl můj učitel přírodopisu, do kterého jsem tehdy byla blázen, nadšen, takže to nakonec vlastně ani takové utrpení nebylo - strkala jsem s oblibou mezi listy velkých tlustých knih (nejlepší byl atlas světa!) různá drobná kvítka a všechny čtyřlístky, které jsem našla. Možná pro věčné zachování jejich krásy, byť v poněkud zploštělé podobě. Myslím, že nahlédnout do knihovny, jsou tam ta kvítka doteď...

Jak se asi dostalo kvítko do té staré knihy, kterou jsem si nedávno prohlížela v antikvariátu?

---

Pravděpodobně tam nebylo vloženo v dětské touze nemající hlubšího významu než to prostě udělat, na to byl vylisovaný květ příliš uhledně vložen do složeného listu papíru. Netipuji to na dítě i z toho důvodu, že dle dětské logiky jsou nejlepší velké tlusté knihy a tahle byla jen malá a vcelku útlá... na titul si nevzpomínám, jen matně tuším, že to byla kniha francouzská...

Ale kdo si v té knížce chtěl uchovat ten kvítek a s ním třeba i milou vzpomínku?

Já jsem lisovala rostlinky pro mého učitele přírodopisu - s dětskou láskou, jaká mě neopouští ani v dospělosti, a jistě i za tímto kvítkem mohl být romantický či láskyplný příběh...

Po krásném odpoledni procházeli se spolu parkem. Když už se s ní měl rozloučit, sehnul se ještě do trávy, protože si všiml stejně půvabného kvítku jako byla ona sama. S těmito slovy jí ho daroval. Ona ho doma vložila do právě rozečtené knihy, kterou měla na nočním stolku... S manželem a přáteli udělali si zahradní piknik. Ten květ jí tajně podsunul jeden z kamarádů jejího muže. To, že to byl muž o několik let mladší, jí velmi zalichotilo. Na okamžik se zasnila, ale zase tu myšlenku rychle zahnala. Kvítek si však ponechala... Pravidelně jí vídal na procházce v zámecké zahradě, chodila tam s kamarádkou. On si tam za zpěvu ptáků moc rád četl a potají sledoval ji. Jednou se odhodlal a chtěl jí potěšit drobným kvítkem. Odmítla ho... zklamaně zasunul květ mezi stránky knihy... Seděla na louce, četla si knihu a čekala na svého milého - neměl je spolu nikdo vidět, proto ta tajná schůzka na louce. Jakmile on přišel dychtící po jejím objetí, vzal jí knihu z ruky a rozečtenou stránku založil tím kvítkem... Šla s vnoučátky na zahrádku, venku bylo krásně. Děti si plácali bábovičky na písku, ona si četla knihu. Malý vnouček jí tu květinu vtiskl do ruky se slovy: "Babi, kytička... na." Moc jí ublížil. Bolelo to. Byl si toho vědom a jako chabou omluvu přinesl jí to polní kvítí. Neodpustila mu a ten plevel si schovala, aby si to v budoucnu náhodou nerozmyslela... Bydleli ve vesnicích, které spolu sousedili. Pravidelně se spolu scházeli na půli cesty a on jí pravidelně nosil, co mu cestou cvrnklo o klobouk. Tu tři oříšky, tu pár jahůdek, jindy krásný barevný kamínek a nebo drobné kvítky. Všech těch pozorností si velmi vážila a nikdy nechtěla zapomenout na žádnou z nich, proto si je všechny schovávala...

No, řekněte holky, není přece nad květinu s láskou někde utrženou, ne?

Už jen pro to uschlé placaté kvítko skrývající tajemný příběh chtělo se mi tu knihu zakoupit.

Vlastně ani nevím, proč jsem to neudělala...

Asi, že nebylo pro mě...