pondělí... úterý... STŘEDA!!!
Už jenom dvakrát se vyspím a přijede... ehm... SNESE SE z nebeských výšin můj pan ANDĚL!
Proč, já hloupá, se na něj zase těším? Proč zase čekám, že to bude ten pan anděl jako loni v létě? Nebude! A možná mi zase připraví nějaké zklamaní v podobě slečny s melírem... ale budu se snažit ji tentokrát nevidět; nebudu vyhledávat anděla tam, kde by se mohl vyskytovat v její společnosti... možná ho nebudu vyhledávat vůbec... a pak, jakmile se přiblíží čas jeho odjezdu... ehm, ODLETU, budu zase jen zklamaná, že jsem jediné pírko z jeho křídel, v lepším případě jeho andělský úsměv ani neviděla.
A přitom tak moc chci!
A tak moc na něj chci být milá, aby si na mě při svém dalším poletování v nebi alespoň malinko vzpomněl...
Musím na něj být milá, protože teď jsme se tři týdny neviděli (a to jsem se na něj tenkrát posledně moc zlobila, takže jsem milá nebyla) a další tři týdny se asi zase neuvidíme, protože po andělově dovolené se konečně chystám od práce odpočívat i já. Leda, že bych jela odpočívat do andělského kraje, což by ale mohlo mít za důsledek to, že bych viděla ještě více slečen, než tu jednu melírovou...
Jak si všechna má slova protiřečí! Jak se stále snažím přesvědčit sama sebe, že je andělem!
A možná, že je... ale možná, že není...
Komentáře
Okomentovat