Očekávaná středa, ze které jsem měla další tři týdny žít

Přijel... opravdu málo mi stačí k radosti!... a mám i informace o tom, jak dovolenou trávil. Jen jsem to měla být já, kdo se ho na to bude ptát a komu to on bude vyprávět, že? No, bohužel... ale i tak! Přijel! A po melírové krásce ani stopy! :)

---

Slíbila jsem, že "dobrý den" mu jistě zvládnu říct, uvidíme-li se. Viděli jsme se a byli jsme si tak blízko, že mohli jsme se pozdravit, ale ne tak blízko, abych se ho na něco vyptávala... a já hloupá zapomněla, že stačilo by se mu trochu přiblížit. On, kdyby viděl, že jdu k němu, šel by mi jistě vstříc... ten jediný krok jsem neudělala a musela jsem se tedy spokojit se všemi těmi informacemi, které se ke mně dostaly zprostředkovaně.

Ale i to jediné "dobrý den" z jeho úst bude mi přáním nádherných dní po celou tu dobu, co se zase neuvidíme.

Navíc, já přece vím, že on je andělem; andělem, který slétá z výšin a zase mizí, a má-li jím zůstat, neměl by své nebe příliš opouštět. A k mému štěstí stačí mi vědět, že i nadále je tou kouzelnou bytostí a že zase někdy prolétne poblíž mě. V těch kratičkých okamžicích totiž tkví všechno to kouzlo...

... takže i když nevyprávěl mně osobně, jak dělal dříví a jak ho z toho bolí záda, mám dnes zase ten dlouho postrádaný intenzivní pocit, že on není ďábel, ale můj anděl...

Můj! A anděl!