Žárlím i na houby. Na ty možná nejvíc!
Jsem žárlivá, ale snažím se to omezovat. Vzhledem k mé blízkosti k panu andělovi a maximální tolerantnosti mého přítele k tomu všemu, už dávno tak nevyšiluju, mihne-li se kolem něj žena... Ale co se asi nikdy nezmění, že největšími rivalkami budou mi houby.
Že je to hloupost? Je! Ale nemůžu si pomoct... Když vidím to přítelovo nadšení téměř z každé blbé prašivky, připadám si méněcenná. Méněcennější než houby! Absurdní!
Sama jsem nikdy neoplývala zvláštní láskou ke sběru čehokoliv rostoucího v lese. Do toho se v mém životě objevil vášnivý houbař. Turistka a houbař - za předpokladu, že ani jeden nenachází potěšení v zálibě toho druhého - ukázalo se včera vražednou kombinací; já trpěla v lese, houbař na turistické stezce.
Kolik houbařských sezón už jsme spolu přežili! A rok od roku je to horší. Ze začátku jsem byla jeho hříbečkem, který se mu schovával pod stromem, a čekala, až si ho najde. Romantická hra mládí - na slaďáky...
Léty jsem dle mého dojmu ztrácela na atraktivitě. Nejprve jsem byla jako ten včerejší hořčák, který houbaře na první pohled nadchne, ale později se jím cítí být oklamán. Postupně stávala jsem se šedivkou, které si nikdo nevšímá, jen výjimečně jí někdo vezmě zavděk. Tuto sezónu však ani to ne. Cítila jsem se včera jako choroš, kterého si nikdo nevšímá.
A býti chorošem mě rozčílilo. Rázem jsem vnitřně posílila na muchomůrku - snažila jsem se tvářit alespoň líbivě jako ta krásná muchomůrka červená. Nešlo to. A tak jsem včera v lese byla za muchomůrku zelenou...
Komentáře
Okomentovat