Kdyby víla věděla...
Kdo je víla? A co by víla měla vědět? A proč vyprávění v andělské rubrice je o jakési víle? Čtěte dál, zajímá-li Vás to...
Říkají jí Janina, jen on si to jméno asi nemohl zapamatovat, tak jsem jí dala přezdívku "víla", která se rázem ujala a už jí asi nikdy neřekneme jinak. Víla Janina. A proč víla? Protože se točí kolem mládence a svým pohledem snaží se ho uhranout, což mi velmi důvěrně něco připomíná!
On se asi stal jejím andělem - že prý se na něj zvláštně usmívá, že prý se za ním otáčí a že prý ji potkává nápadně často a že prý mu to připomíná mé pohledy za mým andělem. Poučen mým příběhem a jsa si vědom toho, co očekávají víly od svých andělů, rozhodl se jí dělat radost, ač uhranout se jí ho zatím nepovedlo.
A tak víle všechny její úsměvy bohatě oplácí a tím jí jen dodává jakousi falešnou iluzi o své nadpozemskosti. A chudák víla netuší, že je to jen hra - jeho úsměv je možná její radostí a esencí jejího snění, zatímco z jeho strany nemá hlubšího významu; a na oplátku za ty malé radosti, které víle poskytuje, užívá si on toho omamného pocitu být nečím andělem...
Neodsuzuju tu hru, jen se pozastavuju nad tím, může-li takovou hru hrát i můj anděl.
Pamatuju si, jak jsem se na něj poprvé usmála, cituji z mého deníčku: ... a zase šel zpátky... tak jsem se s ním potkala, zkoušela jsem se na něj usmát, ale nereagoval... pak jsem se za ním ještě dívala (a on si toho všiml a možná ne poprvé)...
Pamatuju si, jak se on poprvé usmál na mě, opět cituji: ... byl tam, já ho viděla hned, on si mě všimnul následně... podíval se na mě, já jsem se na něj usmála a on mi ten úsměv opětoval!!! Jsem v sedmém nebi!
Pamatuju si, jak jsem byla smutná, když jsme se napříště na sebe už neusmívali, opět citace: ... ale já ho asi zase vůbec nezajímám... ale co bych tak mohla udělat, aby se to změnilo?
Pamatuju si, jak jsem byla šťastná, když už jsme se na sebe zase usmívali, ještě jednou z mého deníčku: A my jsme se na sebe usmívali... a my jsme si říkali "dobrý den"... a my jsme si říkali i "na shledanou"... a já jsem nadšená...
Co si asi víla píše do deníčku? Také prožívá každý úsměv svého anděla s takovou intenzitou, aniž by tušila, že to nejsou úsměvy z uhranutí, ale jen tak? A co ty úsměvy mého anděla - byly také jen tak? A umí se někdo jen tak usmívat, že mu u toho září oči?
Když najednou poznávám svůj příběh a díky muži, který mi zprostředkovává vyprávění o víle, vidím vlastní příběh očima druhé strany, přemýšlím nad ním úplně jinak než doposud.
Kdybych i já věděla...
Komentáře
Okomentovat