Zažít něco (s)nového!

Věděla jsem, že to nemůže trvat věčně; věděla jsem, že je příliš optimistické nastavit si v autě jeho telefonní číslo na rychlou volbu, ale chtěla jsem tomu věřit; přemýšlela jsem nejednou, jestli mě to vůbec ještě dělá šťastnou, ale byl to můj letitý únik od reality - ta naděje, že můžu ještě něco prožít; vyhovovalo mi, že se pohybuju ve své komfortní zóně, takže jsem vůbec nečekala, jak moc mě to ještě může překvapit... Nestalo se vůbec nic, krom toho, že jsem nedopatřením odjela s jeho nožíkem, takže mi přišlo logické, že ho vrátím, jakmile se uvidíme. I on s tím souhlasil, ale pak se mu to rozleželo a chtěl ho vrátit hned, ale nedovolil mi mu ho osobně dovézt, což se mě dost dotklo... a na truc jsem ignorovala příkaz, ať ho pošlu poštou, však říkal, ať si ho nechám na památku, když je to problém.  Když "nožík není na místě", začínám dostávat zprávy, jak přišel o třicet let vzpomínek, ať si ho teda nechám... sbohem! Neměla jsem na to reagovat, ale ten pocit, jak mi křivdí,...

Omylem odjedeš s jeho kapesním nožíkem. Omluvíš se. Přemýšlíš i nad laškovnou zprávou, že si ještě rozmyslíš, co budeš za jeho navrácení chtít... to by ses před sedmi roky vůbec nerozpakovala napsat! Teď jsi tak zlomená, že si jen dovolíš vtípek ohledně výkupného v neoznačenejch bankovkách... Nepobavil ho, ale zdá se to být v pohodě, že nožík vrátíš, až se uvidíte, ale kdybys chtěla, můžeš ho poslat pépéelkou nebo přivézt, až pojedeš z výletu domů (ne, není to při cestě!). Zcela jasně dáš najevo, co si myslíš: "Kdybys řekl, že chceš vidět mě, tak přijedu, kvůli nožíku nepojedu." Jako žena nejsi asi schopná domyslet, co znamená nůž pro muže, takže nerozumíš hovoru po pár dnech, který začíná tím, že na víkend pracovně odjíždí, tónem jakože je mu to líto... Je mu líto, že se neuvidíte, jak jste si slibovali? ptáš se sama sebe, zatímco navenek nemáš žádnou emoci a vyčkáváš... Nožík! Jestli mu ho posleš poštou, když teda pojede pryč. Máš to k němu půl hodinu cesty, ale taky ten ča...

Já tomu říkám rande, i když to nakonec je jen venčení psa buď kamarádem a kamarádkou nebo partnery po patnácti letech vztahu a nebo starým chlapem, který jde s mladší ženou, nikdo neví proč... Já to nevím!!! Měli jsme se s Romanem vidět už minulý víkend, ale zrušila jsem to já. Už půl roku jsme spolu průběžně v relativně nekonfliktním kontaktu, trvá to už tak dlouho, že jsem si jeho telefonní číslo neváhala v novém autě přidat na rychlou volbu! Našim večerním hovorům po telefonu většinou nechybí humory, ani náznaky zvláštního kouzla, které mě dělá šťastnou... On  najednou umí bejt milej a pozornej, má starost o to, jak se mi hojí modřina způsobená jeho vlkem, chválí ten koláč, který jsem mu upekla, a zajímá se, jak mi je, když jsem předtím řekla, že jsem nějaká nemocná a nepřijedu... navíc je ještě zábavnej, ale i chytrej a mám pocit, že mě dokáže zajímavými informacemi obohatit... ... a proto chci být s ním! Plánujeme si, jak strávíme jednu z letošních posledních pěkných sobot, pr...

Slzy mi tekly, když jsme se ráno domluvili, že se fakt uvidíme, i když zase nebyl ok. Uřvaná jsem z Hor odjížděla. Možná PMS, možná další zklamání. Přesto mi hodně zatrnulo, když mi pak večer řekl: "Za všechno ti děkuju, ale uvědomil jsem si dneska jednu věc..." Uplynuly zase dlouhé tři týdny, co jsme se neviděli. Jeden víkend byla pouť, kam toužím být pozvána již celé roky (teď už vím, že bysme si pouťového veselí stejně neužívali, i kdyby na mě ten víkend zrovna vyšel ); nemohla jsem přijet, protože prý přijedou děti a mamince rodinná návštěva, ale my dva si prý pouť uděláme o týden později, že udělá řízky a bramborový salát. Nechci řízky, chci jeho. V tom dalším týdnu už mě začíná připravovat na to, že to nevyjde, protože asi pojede stěhovat syna... a tak to dopadne, v sobotu večer mi líčí, jak tam jel a co všechno stěhovali a jak mladej bydlí... a že ty řízky dáme příští víkend. Nechci řízky, chci jeho... ... i když se pak před tím dalším víkendem ptám, jak je kluk v nové...

Skoro jsem se rozbrečela cestou tam, na tajňačku si utírala slzy už tam a regulérně brečela, když jsem odjížděla, ale jen do okamžiku, než mi zavolal a za všechno se zase omlouval... rande, vole! Přes čtrnáct dní jsem s ním nemluvila a pak se jeden večer ozval a domluvili jsme si společné páteční odpoledne. Vylíčil mi ho v barvách a já se tolik těšila, protože po telefonu jsme se skvěle bavili víc než tři hodiny... "Zavolám ti a domluvíme se." Nezavolal. OK, umím to taky. Před polednem ho budím... není mu dobře; ať klidně přijedu, ale ať nic moc nečekám. To předem avizované nic moc mě teda trochu rozhodilo, ještě než jsme se viděli. Absence vřelého přivítání nepřekvapila, ale stejně zamrzela, protože moje fantazie to od předešlého večera celé viděla úplně jinak. A jeho nálada vskutku nepředznamenávala úplně příjemné odpoledne... S tím, že budu řídit, jsem souhlasila jen za podmínky, že s tím následně nebude mít problém. Jenže měl, všechno jsem zase dělala blbě - rozjížděla se...

Slíbil mi setkání a slíbil, že se ozve; a vlastně to i splnil. Jen to tedy zase všechno bylo jinak... a mně je z toho zase smutno; jen si pořád myslím, že jsem "s ním" smutná méně, než bez něj... takhle pořád mám aspoň tu minimální naději, že nebudu pořád jen sama... ... i když jsem celé tohle léto zase sama byla. A i ta blbá zmrzlina s vaječňákem (ať už a nebo právě proto, že je to záminka pro cokoliv) je prostě nad mé možnosti. Neurčitě mi sliboval mimo jiné středu, přesto mě to překvapilo, když dopoledne volal; navíc se vlastně chystal splnit jeden z mých přízemních snů, že se za mnou staví v práci, když jel zrovna kolem. Potěšilo mě to gesto samo o sobě, těšilo mě vidět jeho - ani neumím popsat slovy, v čem to jeho kouzlo tkví, zda to dělají jeho oči nebo jeho energie či je to prostá chemie, ale vždycky mě to dostane. A v reakci na to chci i nějaké fyzické důkazy, že je to realita... úplně jednoduše řečeno: strašně moc jsem chtěla, aby mě aspoň letmo objal. Ale vůbec k ni...

bylo třetí druhé rande, byli jsme spolu nadále v kontaktu, tak mu posílám nějaké fotky, jako bych to udělala, kdybych s někým měla jakýkoliv bližší vztah Nemohl se mi ozvat skoro dva týdny (!), protože si zapomněl věci včetně telefonu v Praze. Asi tam někdo sjížděl jeho facebook vzhledem k tomu, kolikrát jsem ho viděla online... Zavolal, až když jsem mu poslala přání k svátku. A vše bylo zase sluncem zalité: jeho věčně historky, humory a neurčité sliby... respektuju to a nechávám to dál nenuceně plynout, posílám mu vtip, co mě pobavil, a pak i nějakou mou osobitou myšlenku doplněnou výcvakem z mobilu V reakci na to se mě snažil pobavit vtipem, který mě urazil. V reakci na to mě urazil a zase se snažil to obrátit ve vtip. Hmmm. Jako většinu hovorů se loučí s tím, že se mi za chvíli ještě ozve... pár dní se zase nic neděje; že tu jsem, dávám najevo dalším asi rádoby zábavným obrázkem, byť bych tolik chtěla, aby dostál svým slibům a byl trochu aktivní on Aspoň následuje nějaká reakce! Dr...

Pořád nevím, zda mě to víc naplňuje nebo ničí. Nerozumím jemu, nerozumím sama sobě... Nechci, už mě to ubíjí, být sama. Nechci, neumím si to představit, být něčí full-time ženou. A nechci být jedinou ženou někoho tak toxického jako je Roman! Jen proto že je jediný a nemá tudíž žádnou konkurenci, to jeho kouzlo stále funguje... jen proto že už jednu ženu má, mám pocit, že můžu být tou pro radost a ne tou z nutnosti... a navíc to, že ho důvěrně znám, mi dovoluje být sama sebou a jen tak můžu být šťastná... a občas i jsem a občas ani trochu... Ale existuje někdo s kým společně prožívám záblesky normálního života! Pokud vám nic z toho nechybí, nepochopíte, že může být luxus: sdílet s někým své malé žití, mít se s kým zasmát, popovídat si o ničem a aspoň v náznacích něco plánovat... a těšit se... No, plánovat; já už se ani nesnažím ptát, zda se uvidíme. Jen chci třeba něco ukázat... a on řekne v sobotu... a já se začnu těšit na něco, co je stejně hezké jen v mých představách. I kdybychom se...

Emoce jsou velmi nestálá věc, aspoň ty moje. Byla jsem zklamaná, trochu smutná a trochu naštvaná, když jsem před více než dvěma týdny odjížděla od jediného muže v mém divnosvětě; a když se mi to rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že už v tomhle (ne)vztahu žádnou iniciativu vyvíjet nechci. Energie, kterou jsem do toho vkládala, se mi skoro vůbec nevracela... Pokračování bylo a je jen na Romanovi. Já chci, ale musí chtít i on. Začal docela dobře... Po dvou nebo třech dnech zavolal a sám mluvil o tom, že to v tu sobotu bylo z jeho strany špatně. Aha; tak když prý to věděl hned, jak jsem odjela, proč se předtím tak choval? Co je to za argument, že jsem neměla brát vážně všechno, co říkal, a že ho jen bavilo dívat se na to, jak mě tím zlobí?! Že prý se bavil a byl rád, že jsme spolu... Všechno to znělo zase tak hezky, že jsem cítila pomíjivou radost. Na dálku to zase funguje, ty jeho řečičky... Tak proč ne, když jsme spolu? Okouzlenější bych mohla být už jen, kdyby nám aspoň něco plánoval, ...

2018: První rande. Druhé rande. 2022: Druhé první rande. Druhé druhé. První třetí. První čtvrté. První páté... 2023: Třetí první. 2024: Čtvrté první. Třetí druhé! Divný počty. Divný rande. Zase. Dva měsíce jsme se na tom domlouvali, dva měsíce on bájil a já snila, dva měsíce byl milej a já čekala, že přesně takové jaké jsou naše hodinové hovory po telefonu, bude i to osobní shledání, že budeme dělat všechno to, o čem kdy byla řeč... Přílišná očekávání jsou evidentně chyba! I když já vlastně do poslední chvíle netušila, jestli to tentokrát vyjde. Večer předtím jsme se na tom sice domluvili, ale copak to něco znamená? To, co platilo večer, tentokrát však platilo i druhý den po vystřízlivění... Byl z toho pití bolavej a protivnej. Nepochopím, proč kdokoliv pije! Ale jemu neřeknu ani slovo, jen se mu směju... jako vlastně je to docela milé, tohle dobírání, jeho fyzická blízkost a já ztrácející zábrany. Jen mi pořád chybí více iniciativy z jeho strany, nějaký projev zájmu či emocí, který by...

Kdy přesně se se mnou událo to, že se s mužem mého života domluvíme, že přijde na oběd, a já si ani nepřipravím suroviny na vaření? Vím, co by jedl, kdybych vařila, ale nevím, co by jedl, kdyby fakt přijel... Už téměř dva měsíce si plánujeme, že se uvidíme, ale... prostě jsme se neviděli. Beru to tak, že v jeho životě je pro mě přesně tolik místa, kolik mi ho tam on sám udělá; a taky vím, s kým se zaplétám... teda chtěla bych... Chtěla bych všechno to, co nám naplánuje, ale už nejsem v jeho případě tak naivní, že bych věřila všemu, co říká. Když mi říká, že se uvidíme, tak s tou variantou počítám - buď to vyjde nebo budu dál držet bobříka samoty. Když mi říká (a zní mi to v kontextu nějak zvláštně), že na víkend jede pracovně pryč, raději mu fotku místa, které mi před rokem ukázal a kde pak sama trávím víkendové odpoledne, pošlu, ať se vyhneme tomu, že bychom se tam náhodou potkali a třeba by nepřišel jen se psem. Když mi říká, že se ozve, až se ze zakázky vrátí, jsem si skoro jistá, ž...

Tolik bych potřebovala obejmout; aspoň jediný letmý dotek jako důkaz, že to všechno není jen iluze, můj sen a snůška jeho lží! Racionálně je to v tuto chvíli právě jen a pouze toto... tak jde asi jen o to zjistit, zda mě to víc ničí nebo naplňuje. Jo, vím, kdyby chtěl být se mnou, dávno by byl. Už na jaře 2016. "Proč já se zamilovala do chlapa, kterého předchází nedobrá pověst, kterej je sice milej, ale ne úplně důvěryhodnej, do chlapa, kterej má přítelkyni, kterou mi zamlčuje, do chlapa, kterého často vůbec nechápu, přestože se tak snažím. Proč nemám alespoň minimální pud sebezáchovy?" Jen ten model Jiřiny se od té doby změnil! Ale nic s ní nemá, jako nic neměl s tou předtím. A já jsem pořád stejná... jako uhranutá... chci, toužím, zkouším věřit. Jsem tak šťastná, když si spolu hodiny povídáme a vymýšlíme hlouposti aspoň po telefonu. Mám pocit, kolik toho máme společného, ale těžko se to prověřuje, když spolu nemůžeme být ani chvíli... Stejně jako v létě 2017, kdy jsme spolu...

Jak se může stát, že jsi v jednu chvíli rezignovaná se o cokoliv snažit, protože protějšku nevěříš vůbec nic, a následně se zase čím dál tím víc do téhož člověka zamilováváš, abys o den dva později došla k závěru, že tvá byť minimální snaha rozvíjet kouzlo jedné noci je možná obtěžující a že se tedy zase vůbec o nic snažit nechceš? Někdo je asi magor! Asi jsme mírně rozpolceni oba, Roman i já. Jinak si neumím tu ambivalentnost pocitů vysvětlit... Řekne, že zavolá, a nezavolá a já brečím. Řekne, že zavolá, a zavolá a já brečím taky. A nebo prostě zavolá po třech dnech poté, kdy jsme se domluvili na něčem, co nechal vyšumět, a jako by se nechumelilo, slibuje něco jiného... a já chci být s ním, procházet se s vlkem po lese a pak sedět u ohně a opékat špekáčky, protože zrovna tohle jsem nikdy s žádným chlapem nedělala. Takže mě mrzí (nebrečím!), když mu pak není dobře, takže z plánu sejde; ale aspoň se mnou mluví... Řekne, že zavolá, a zavolá a povídáme si do půl třetí do rána. Je jako Šeh...

Jak šťastné jsou ty chvíle, kdy tomu všemu věřím! I mé sebevědomí stoupá z nuly na sto, když mám pocit, že existuje někdo, s kým mám natolik blízký vztah, že v naší komunikaci neexistují žádná tabu... někdo, s kým do noci po telefonu vymýšlíme blbosti... někdo, kdo se jen tak mezi řečí sám tituluje "tvůj přítel"... někdo, s kým mám nějaké prožitky z minulosti a s kým mě sice asi nečeká žádná velká budoucnost, ale aspoň na pár dní dopředu si nějaké plány děláme... Vím, co je to za člověka, jen nevím, proč mě dělá šťastnou!  A taky najednou nechápu, proč jsem tomu zase nevěřila a proč jsem si myslela, že už se ani neozve. Zase se snažím chápat všechny ty důvody, proč jsme se před čtrnácti dny viděli jednou a od té doby už to nevyšlo. I když jsou něco z toho jen průhledné výmluvy, respektuji svou roli druhé ženy, přestože s tou první on nic nemá, jak mi mnohokrát opakoval... když nemá, tak nemá! Ono vlastně ani se mnou ne... Je to jen iluze, kterou spolu tvoříme! A když to dělám...

Děje se zase něco, co chvíli vypadá jako malý zázrak, o kterém přemýšlím, zda se vážně děje mně; a najednou se to mění v situaci, kdy mi někdo bez varování bere ty nejlepší hračky... Děje se to víc než týden. A bylo dokonce i čtvrté první rande , i když zase bylo divné natolik, až mi hlavou běželo, co tam dělám, ale k drobnému štěstí stačilo, že jsem zase chvíli nebyla sama. Vítejte v mém osobním neuvěřitelném bizáru! Není imaginární! Není imaginární! Není imaginární!!! Roman je zcela reálný a už týden mě překvapuje, že se docela snaží... tedy ne že by vše vycházelo dle plánů, kterých on je hlavním strůjcem, ale příjemně se bavíme, společně se smějeme a snažíme se vyhýbat konfliktům. Chci víc, ale stačilo by mi i víc těhle pomíjivých chvilek. Není imaginární. Dokonce jsem si na něj i šáhla. Schůzku mi sliboval už před lety měsícem, ale to nám takhle pěkně nešla ani komunikace. Nevím co se změnilo, ale když jsem mu smířlivě napsala, zavolal mi ještě trochu protivnej, ale setkání sám na...

Nevzpomínám si, že bych jako malá měla smyšleného kamaráda, vynahrazuju si to až teď, zato ve velkém. Kdo nikdy nezažil osamělost, nepochopí, jak intenzivní může být potřeba s někým být a své malé žití sdílet... i když jste introvertní, nechcete být pořád jen sami! A když jste tak trochu asociál, je těžké navázat nějaké nové vztahy. Tak trochu autista se zase rád pohybuje ve svých vyjetých kolejích.  Je to už skoro čtrnáct let, co se mi Roman na první pohled natolik fyzicky zalíbil a učaroval mi úsměvem, který tehdy nebyl určen mně, že jsem na něj nedokázala přestat myslet. Jakkoliv nenápadně jsem se mu snažila přibližovat, můj zájem časem vycítil a začala se mezi námi rozehrávat partie nemající žádná pravidla; zároveň to však byl jediný přirozeně se vyvíjející vztah v mém životě... V mém životě, ve kterém jsem toho mnoho nezažila; ex-muže, který nebyl můj muž, jsem oslovila anonymním e-mailem a strávili jsme vedle sebe nějakých osmnáct let, z toho část jsme "žili" se všemi t...

Když ti rozum nebere slova, proč něco nejde, zkoušíš to změnit. Když jsi pár chvil šťastná, chceš těch chvil víc. Když se to týká emocí, nepřemýšlíš racionálně. Když stačí jen dvě zprávy na Messengeru, avizovaný půlrok ignorace trvá něco přes týden... A pak během jednoho večera a více než pěti hodin hovoru stihneš; během prvních čtyř hodin: vysvětlovat si nedorozumění z minulého týdne poslouchat historky, bezstarostně se bavit, věřit ve slibovaný společně strávený čas, mít bláznivé nápady (čítající mmj. vytažení sáněk ze sklepa v květnu) a všem těm společným humorům se smát zjišťovat, že tě (asi) zase balí a baví tě všechny jeho představy umíchat si salát z cizrny k zítřejšímu obědu společně si vyznávat city a cítit se jako dlouho ne (být neskutečně šťastná) nenechat se vyděsit černými humory, dohrávat s ním jeho divnohry a být ujišťována, že by ti nikdy nijak neublížil, ani fyzicky, ani slovně vzpomínat na dobu před téměř deseti lety a zjišťovat, že si to oba pamatujete trochu jinak a...

I zachtělo se mi s přicházejícím jarem alespoň náznaku života a zase jsem udělala to, co vím, že dělat nemám. Projevila jsem špetku zájmu o chlapa, který o mě zájem nemá ani minimální. Jedinou krátkou pondělní zprávou, jak se mu daří, začíná prapodivný týden... V úterý mi stroze odpovídá. A já jeho litování se ignoruju. Ve středu se pak sám snaží, pošle mi písničku, vyměníme si pár zpráv, ale lituje se pořád stejně. A já ho zase ani nepolituju. Spíš jsem vyděšená jeho aktuální vizáží... Vím, že bych byla zase ztracená, kdybych slyšela jeho hlas. A to se stane ve čtvrtek. Volá a já zase poslouchám ty jeho vyprávěnky, hlavně o vlčákovi, občas se něčemu zasmějeme... a když dojde řeč na jeho aktuální zanedbaný vzhled, tvrdí, že se dá do pořádku, že to zítra uvidím, že přece odpoledne přijedu... Nikdo tomu nevěří! O to víc mě překvapí páteční telefonát, jestli už jedu a že mě čekal... a že jestli teprve jdu z práce, nemůže na mě už čekat, že teda jde venčit sám... Zvláštně se z toho zase vy...

Šla jsem si pro balíček. A zase zažila takový to chvění... Plavovláska tam byla! Ale další balíček je na cestě.

Nemohlo to být jinak, jen já chtěla, aby to bylo jinak... Těch několik chvil, kdy jsem slyšela v telefonu jeho hlas, bylo tak opojných! Chtěla jsem víc, ale netušila jsem, co chce on a tak jsem čekala, jestli přijde s něčím konkrétním... Přišel. A já jsem na otázku, jestli v úterý přijedu, řekla ano. A těšila jsem se... V úterý kolem poledne volá, zda to platí a v kolik mě má čekat. Jsem velmi mile překvapená, že se to tentokrát odehrává, jak jsme se domluvili. A těším se na shledání o to víc, když mi vylíčí, kam mě a vlka vezme na procházku. Nadšení však netrvá snad ani čtvrt hodiny, poté volá zase a mění plány ( prý se mu ozval zedník, že má odpoledne čas přijít se podívat na dveře ) a společnou procházku přesouvá na čtvrtek. Neřešíš to, důvody jsou ti jedno, jen chceš být s ním. Jedno kdy. Tolik tě ten chlap a jeho nikdy nekončící historky baví! No, však je jedinej! A i kdyby nebyl , pořád si myslíš, jak byste se k sobě hodili. Jo, protože prostě je jedinej!!! I ve středu jsem nebyl...

Deset nepřijatých hovorů jsem ignorovala přesně tři dny. Skutečnost, že si po dvou měsících vzpomněl, mě překvapila, docela rozhodila a hlavně oživila všechny staré známé emoce. Úplně všechny. Příjemné rozechvění v kombinaci s nemilým roztrpčením a zvědavost. Nikdo v téhle naší hře nenechává ležet míčky na své straně hřiště. Pinkla jsem mu ho zpátky v podobě mírně jízlivé zprávy, která nezávazně přecházela do smířliva. Pár dní nic, ale pak zavolal znovu. Vůbec se mi to nehodilo, tak jsem mu napsala, až zavolá později. Zavolal... byl prý ve městě, tak mě chtěl vidět... Zalichotilo mi, nakolik jsem nezapomenutelná (čti: jediná chudinka, co ho nezavrhla), a docela ráda jsem si vyslechla novinky z jeho života. Něčemu věříš, něco se ti zdá divný, ale neřešíš to. Nevíš, co bude dál, prý zavolá za týden... Haha. Za pár hodin jako bych se vrátila v čase a s telefonem u ucha se zavrtávám pod peřinu a poslouchám historky, lži i výčitky vůči mně. Haha. Míček vracím, letí Jiřina. Nehádáme se, nejs...

Co odjel velkým žlutým jeřábem  pan Legrační  už se nikdo s podobným kouzlem neobjevil?! Vždyť už to budou tři roky, co jsem se jen tak nezakoukala! Blíží se to zase? Mám si objednávat víc a víc balíků? Sem tam se mi někdo jeví býti velmi sympatickým, ale z různých důvodů - nejen že jsem doufala mít vztah-nevztah s magorem, ale spíš z důvodu, že ti sympaťáci jsou muži, na než bych asi ani neměla pomyslet (vtipný milý kolega nebo věřící obchodní partner mého šéfa, oba samozřejmě s partnerkou), takže se jen pokoukáš, pokocháš a pobavíš občasnými vtípky... je to milé, ale je to vše. Když si něco objednáte, tak se pro to zastavíte, vydají vám to a to je taky vše. Ale dá se tam zažít i pomíjivé kouzlo. V čem tkví? Samozřejmě že v tom sympaťákovi na výdejním místě e-shopu! M... m... mmm... pan M... Ani to jméno mi nejsem schopná vymyslet! Ale pár balíků už jsem si i tak trochu kvůli němu objednala, když jsem zjistila že krom e-shopu provozují i balíkovnu. Poprvé jsem ho viděla už na...