Anděl či ďábel, jeho bytost a já
Není to tak dávno, co plánované drama o několika dějstvích, stalo se jednoaktoaktovkou - nepopírám však že v tu chvíli velmi důležitou. Dnes to dopadlo podobně; z obrazu, který jsem si malovala, vznikla nakonec jen šmouha...
Ráno jsem ještě zvažovala, jestli nezůstat v posteli a nechat mé hloupé plány na jindy. Jen kvůli němu šla jsem nakonec do práce, přestože jsem si mohla užívat dovolené...
A v jednu chvíli jsem toho rozhodně nelitovala. Mé dopolední setkání s ním, které mi na pár hodin vrátilo úsměv na tvář a kdy jsem zase po dlouhé době měla pocit, že ten chlap je opravdu anděl, stálo opravdu za to, byť to trvalo možná jen pár zlomků sekundy. Od té chvíle jsem pracovala s úsměvem pro mé okolí asi velmi těžko pochopitelným a těšila jsem se na něj...
Asi úplně zbytečně.
Pomyslná stupnice našich setkání v rolích řidič a cestující má setrvale klesavou tendenci. Tenkrát poprvé jsme si docela hezky povídali, narozdíl od toho, jak je tomu teď. S každým setkáním slov ubývalo a ubývalo - krátké otázky a krátké odpovědi nahradila stručnost slov a výrazů na tváři, ještě minule jsem mu alespoň nahlásila cílovou stanici a on to tehdy skoro nevěřícně zopakoval. Dnes už ani to ne. Neměla jsem sílu na něj mluvit a mou výstupní zastávku sdělila mu má čipová karta. Jen jsme se pozdravili, už podruhé toho dne... nic víc.
Graficky by šlo hezky znázornit i to, jak daleko od něj jsem si sedala... dál a dál... Mé vysněné sedadlo u předních dveří a tedy ke konverzaci se řidičem úplně nejvhodnější bylo jako obvykle již obsazené. Seděla tam bytost a musel ji s sebou přivést už na ten autobusák...
Bytost! Že tohle už tady také bylo? Ale z bytosti se tehdy vyklubala jeho holčička...
Tu dnešní bytost - Proč vždy, když já se alespoň na okamžik chci stát pseudobytostí, objeví se nějaká skutečná bytost? - neměla jsem příležitost si jí důkladněji prohlížet. Mohla to i dnes být jeho malá blonďatá holčička, jen měla výrazně jiný účes a také už nebyla blonďatá...
A objeví-li se v blízkosti mého anděla bytost, ztrácím sílu opravdu na cokoliv...
Víc než kdykoliv předtím kochala jsem se dnes krajinou za okýnkem, byť kterýkoliv jiný den a z kteréhokoliv jiného autobusu bych si ji asi neprohlížela. Možná proto, že už jsem nechtěla být uvnitř ale vně... pryč od něj... pryč od bytosti...
Říkala jsem včera, že to bylo možná naposledy...
Dopoledne jsem si myslela, že na toho anděla nemůžu nikdy nikdy zapomenout!
A odpoledne? Už zase nevím, je-li to anděl či ďábel...
Komentáře
Okomentovat