Přijela pouť!

Přijela k nám do města pouť. Už od začátku týdne bylo město plné zatím nefunkčních atrakcí, ale už se tam všechny ty kolotoče pomalu roztáčí...

---

Jestli tam půjdu, tak jen se kouknout a dát si něco dobrého. Nenechám si nikdy ujít cukrovou vatu (nejlépe žlutou - rádoby vanilkovou); vždycky, když ucítím tu její karamelovo-cukrovou vůni, neodolám, ale už po několika kouscích té nadýchané a přitom křupavé sladkosti budu mít dost.

Možná ani nepůjdu. Měla bych od toho příliš mnoho očekávání.

Chtěla bych dostat perníkové srdce z lásky. Z lásky.

Chtěla bych pouťovou růži ze střelnice. Z lásky.

Chtěla bych na létající labutě. Z lásky.

A s láskou...

Z výšky shlíželi bychom na ten mumraj pod námi, na všechny lidičky, kteří šli by také na pouť, ať už v očekávání lásky jako já nebo se jen opít do nějakého pivního stanu.

Každý máme jinou představu o této každý rok se opakující akci. Já zase jen tuto snovou a nereálnou. Nesplnitelnou... žádné bláznivé atrakce, žádné pivní stany, žádné tlačení se mezi stánky. Zkrátka mám pouťovou a přitom vůbec ne klasickou pouťovou představu...

Proto asi raději ani nepůjdu.

_{Navíc já mám svou soukromou pouť... ;)}