Jak jsem pana anděla dala všanc rivalce Anně

^{(stalo se včera)}

Jako vždy očekávala jsem příjezd mého anděla a ve správný čas vydala jsem se ho hledat do terénu. Cestou potkala jsem Andulu, ale neměla jsem mnoho času se s ní zdržovat - spěchala jsem za andělem...

---

Krátké střetnutí našich pohledů mělo mi suplovat romantickou schůzku a i jen obyčejný pozdrav měl mi být rozhovorem plným krásných slov. Jak málo stačí alespoň k troše šteští...

Rivalku Annu našla jsem sedět v kanceláři mého přítele. Často ji dávám najevo nelibost jejího chování k mému muži - například když ho "přátelsky" objímá - neohrazuji se vůči ní však drsně, ale jen jakoby žertem. Vlastně o tom žertujeme všichni tři. A od našeho rozhovoru o panu andělovi přijde občas řeč i na něj - opět k mé nelibosti, ale musím trochu mapovat situaci.

Jistě to nebylo nic důležitého, co v tu chvíli řekla o mém příteli, přesto jsem se musela opět ozvat a samotnou mě překvapilo, co jsem Andule řekla...

"Tenhle je můj, toho nech na pokoji! Na zadním dvoře más pana L..."

Zasmáli jsme se tomu, ona při zmínce o něm hned ožila. Ještě jsem dodala, že jsem na tom zadním dvoře teď byla, tak že jsme se tam s panem andělem zdravili (jinak bych přece vůbec nevěděla, že tam je! :) )... Trochu ukřivděně - jestli hraně nebo opravdově raději vědět nechci - mi sdělila, že ho také viděla... a že ji ani nepozdravil...

Měla jsem na ni možná křičet ještě: "Toho nech taky na pokoji! Ten je také můj!" ale alespoň někdy musím mít jasně určené priority...