Kdybych já věděla, kde je můj anděl...
Zase jsem ho půl dne hledala! Byl k nenalezení! Už mě to skoro nebaví! Občas nevím, jestli si to nemám brát osobně. Co když se schovává? Přede mnou...
Vlastně už ani nevím, kdy to bylo naposledy, kdy jsme se usmáli jeden na druhého a alespoň se pozdravili. Už ani nevím, jak něžný výraz dokáže mít můj pan anděl v očích. A také už skoro nevím, jak vypadá...
Kdy jsme se viděli? Někdy dávno před jeho dovolenou? Když se minulý týden zase vrátil, jen jsem ho letmo zahlédla... a těšila jsem se na dnešek, až zase sestoupí za mnou na zem ze svých nebeských výšin. Jistě se pohyboval někde blízko, kroužili jsme kolem sebe - já ho hledajíc - a nešťastně jsme se míjeli!
A jak usilovně jsem ho hledala! Ale nikde, kde jsem ho čekala, se neobjevil... :( Od jisté doby je jeho pohyb nevyzpytatelný; jediné, kde se anděl vyskytuje vcelku pravidelně jsou všechny ty jeho zastávky, kudy projíždí dle jízdního řádu...
Asi jsem si měla jít stoupnout tam. Chvilku jsem s tou myšlenkou i koketovala, ale nakonec zůstala u toho očekávání, že se jistě uvidíme jinde... u očekávání, které se splnilo jen tak napůl. Krátce jsem ho zahlédla a všechny ty staré pocity uvnitř mě stále byly... jen už nejsou tak intenzivní.
Potřebovala bych nějaký impuls k dalšímu snění... přece jen po skoro roce a půl už to neprožívám tak, jako když jsem ho viděla poprvé, podruhé, potřetí... podesáté, podvacáté...
Kolikrát už jsme se vůbec spolu viděli?
A kolik snů už jsem za tu dobu ztratila?!
Komentáře
Okomentovat