Zažít něco (s)nového!

Je to trochu zvrhlá zábava... ona to vlastně vůbec není zábava. Je to totiž pořádný mazec! Řeč je slovenském televizním pořadu, na který jsem náhodou narazila. Vždy mě bavily táhlé pro někoho možná nudné scény z filmů, které se odehrávaly před soudem a kde se něco dokazovalo a každý svědek přinesl nějakou další informaci, někdy úplně nečekanou. A v závěru byly samozřejmě odhaleny všechny pravdy, záležitost byla logicky objasněna... a Súdna sieň je o to zajímavější, že je to podle skutečnosti. Na tuhle sérii jsem narazila, když jsem se zase po čase začetla do jeho diskuzního fóra o Tunisku, jehož jednou z hlavních diskuzních linií jsou vztahy s tamními muži, a jedna slovenská holčina upozorňovala na ten díl pořadu, kde je mladá žena obžalovaná ze šíření smrtelné nemoci. Na dovolené v Maroku se nakazila virem HIV a po návratu nakazila svého šéfa a kolegu... tento soudní případ můžete shlédnout ZDE . Náhodným proklikáváním v archivu pořadu jsem se dostala k případu mladé vysokoškolsky vzd...

Tak už jste mě i viděli. Nejen zezadu, ale hezky en face... :) Postupně a pozvolna se tu moje kýžená anonymita vytrácí, jako by každý článek byl jedním hřebíčkem do její rakve. Do každého článku přechází kousek mého já. Často přihodím nějakou drobnou informaci, která sama o sobě anonymitu - mou a především panu andělovu - nenarušuje, ale celé hezky dohromady, poskládané kousek po kousku jako puzzle, už to vytváří rozsáhlý osobnostní profil. A trochu mě děsí ta myšlenka, že nějaký zdatný stavitel puzzle ho jednou složí úplně celé! Děsí mě to asi, že jsem tak stydlivá. Černé svědomí fakt nemám! :) Ale představa, že do mého nitra nahlíží někdo, komu své nitro a myšlenky tam jinak skryté odhalovat nechci, představa je to nemilá. Ale takhle to má víc blogerů, ne? Jen nedej bože, aby se tento nepříjemný pocit transformoval do další z mých fóbií. Možná bych blogovat nepřestala, ale dělalo by mi to problém. Ruce by se mi klepaly a byla bych nervózní... ... asi jako, když jsem cestou na sobotní...

Dnešní krásný den strávili jsme v Praze... a jako suvenýr přivezla jsem pár náladových obrázků, tak doufám, že se Vám budou líbit. A že by bylo i jinak z čeho vybírat, co se suvenýrů týká... já jsem si jako obvykle přivezla kousek laciné bižu z Havelského tržiště, ale nakoukněte, co jiného tam měli... Krása! :) A k tomu všechny cetky tretky z obchodů pro turisty, kterých na Starém městě je! I kdyby dnes zrovna nebyl svátek, stejně by mě v těch uličkách chytil ten zvláštní svátečný pocit... cesta do centra Prahy je takový malý výlet mimo realitu, možná i cesta časem. Co všechno se asi stalo v minulosti v těch všech uličkách? Nepřestává mě udivovat ani ten kontrast starobylého s moderním... A kousek Paříže v našem hlavním městě... To jsem si prostě musela pořádně prohlédnout a zdokumentovat! :) A jedeme domů... takže zakupte jízdenky, zvolte správnou trasu metra a správný směr... a žádné zdržování, on je to přece jen ještě kus cesty z Prahy do našich domovů! :) A kdo nespěchá, může si pr...

Možná bylo hlavním cílem cesty navštívit tenhle nenápadný kopeček, možná nebylo... Každopádně nenápadně vypadá jen z dálky... ale vezmu Vás blíž a uvidíte tu krásu a možná i anděla! :) Z blízka už vypadá o mnoho impozantněji... právem nese jméno Zlatý vrch... ... a Vy jste proti němu úplně maličcí a jen nevěřícně zíráte vzhůru... A že je tam ale kamení! A čedič se navíc zdá být i dobrým stavebním materiálem... už když jsem si tohle místo včera prohlížela na fotkách na internetu, tak mě tyhle kamenné věžičky zaujaly... ... a nebyla bych to já, abych si nepostavila také svou mohylku. Prostě jsem se koukla na ty všechny okolo a musela jsem se také zapojit a už jsem si skládala vybrané kamínky... Ta moje nakonec byla druhá nejvyšší ze všech, co tam zrovna stály, ale ta nejvyšší stála na odporně velikém kusu čediče. A takový bych fakt neunesla, tak jsem se smířila s tím, že nebyla nejvyšší, ale zato jistě byla nejpropracovanější - měla dvě věžičky... že by Malá a Velkej? ;) Bylo tam opravdu...

Už pár dní je tu s námi podzim, naštěstí zatím oděn do krásného kostýmu babího léta. Kéž by mu dlouho vydržel a podzim nám neukázal svou sychravou tvář! I tak by ale zůstalo to, co mám na tomhle období ráda - všechny ty svátky a volné dny od září až do prosince... A ten první prodloužený víkend je tu a navíc i s tím kouzlem babího léta... :) Vlastně jsem tenhle víkend chtěla být na Slovensku. Počasí na slunění se u termálního bazénu by bylo přímo ideální, leč spolucestující na sebe tu úlohu spolucestujícího nějak nechtěl vzít, takže jsem slunečních paprsků dnes využila ryze prakticky, a to k usušení dvou praček prádla. Správné hospodyňky jistě pochopily, že při jednom praní převalovalo se mi v pračce povlečení... :) Takže jsem dnes i povlíkala a, když už jsem povlíkala, tak jsem si i ložnici uklidila. Sice je ta ložnice jedinou místností v bytě, kde je momentálně uklizeno, ale i tak je to milé... :) V říjnový svátek uklidím třeba obývací kuchyň, v listopadu pak vydrhnu koupelnu a můžou...

Jestli prý bych se nechtěla objednat k seriózní kadeřnici, že by mi třeba něco pořádného udělala s vlasy... a ne pořád jenom ty mé amatérské domácí úpravy. Že bych si nechala udělat melír? Jo, ten bych chtěla. Dokonce jsem si na něj už asi před půl rokem koupila barvy, že si nějakou barevnou kreaci na hlavě vytvořím. Ale copak můžu nějaké pramínky zesvětlovat a jiné zase do červena zabarvovat, když tohle už má na hlavě melírová kráska ? Jo, ta, co jsem s ní jela autobusem už minule ... A nebo právě proto, že takový melír má už andělova.........andělova "nevímco", tak bych takový melír měla chtít?! Protože to, co dokáže ona (krom toho melíru zatím), uměla bych mému andělovi předvést také. Jen tam seděla na přední sedačce, krom několika vět s panem andělem nepromluvila a jen se prostě vezla. Pravděpodobně s ním vyjela někdy velmi brzo ráno odněkud z andělského kraje, strávila s ním dopoledne, vzal ji na oběd a pak ji zase vezl domů. Ještě, než jsem zahlédla její pruhovaný svet...

Bývala jsem velkou čtenářkou. V dětství a rané pubertě přečetla jsem snad celou naši vesnickou knihovnu. Coby středoškolačka navštěvovala jsem okresní knihovnu a krom povinné četby četla jsem i spoustu knih jen tak pro radost. Jakmile jsem začala pracovat, v jiném okresním městě přihlásila jsem se zase do knihovny... ale dlouho mi to nevydrželo. Jakoukoliv náročnější četbu jsem po celém dni, kdy mi hlava pracuje na plné obrátky, nebyla schopná strávit. Začala jsem číst pouze nenáročné časopisy. Na každodenní cesty autobusem příjemné zkrácení času. Autobusem jezdím už jen sporadicky, po večerech bloguju, a tak už ani časopisy nečtu. Ale včera jsem jednomu titulku z obálky neodolala... Asi to znáte, stojíte v trafice a oči Vám běží po těch barevných písmenkách, na obálkách časopisů jsou názvy všech těch úžasných článků, které najdete uvnitř. A ta písmenka Vás mají nalákat k tomu chtít se dozvědět slibované informace... Skoro se stydím přiznat se k tomu, jaký titulek nalákal včera mě. Ale...

"Víš, co je to symbióza? Třeba v přírodě..." "Když vedle sebe dva žijou a navzájem si nevadí..." "... no, a když z toho mají i nějaký užitek." "Co má v přírodě z čeho užitek?" "Třeba když se malý ryby vozej na velký rybě a ojídají z ní plankton. Ty malý se najedí a ta velká je spokojená." "Aha... a ty jsi ta velká nebo ta malá ryba?"

pokus č. 7, čtvrtek, předpokládaný čas cca 13:40, autobusové nádraží Místo i čas je dané, jen o sledu událostí si netroufám přemýšlet. Zatím. Vždyť už to znáte: plánuju si drama o několika dějstvích a končí to jako jednoaktovka ; maluju si obrazy a vznikají jen čmouhy, ze kterých jsem moc zklamaná . A i když se mi zrovna na místo plánované události nikdo nepřiplete, tak je jakékoliv možné dění předem znemožněno díky všem těm našim fobiím ... jak to dopadlo přibližně před rokem si můžete přečíst v právě publikovaném pokračovaní andělského deníčku . Takže si už nic neplánuju. Ten nadpis článku to je jen tak. To já se jen budu chtít přepravit z bodu A do bodu B, jen tentokrát jsou ty body premiérově vzdálené o něco více než při minulých pokusech... vlastně o nic nejde, fakt nemám co ztratit... :)

aneb Jak jsem se podruhé stala cestující pana anděla 19. září 2008 No co dál? Asi nic... mám spoustu hodin přesčas, že bych s ním ráno mohla jet dvakrát... ale copak můžu? Můžu... ale ne bez toho, aniž bych mu řekla pravdu... a jsem toho já schopná? 26. září 2008 Hmmm... a dneska už si to dokonce plánuju, jak s ním v pondělí pojedu... a jak mu všechno řeknu :D a nebo co jiného mu sdělím jako důvod mé pozdní cesty do práce... 29. září 2008 On se neptal :/ My jsme spolu skoro zase nemluvili :( Zážitek to byl, ale že by to stálo za to, abych kvůli tomu nespala a byla tak nervózní?! Možná mi to za to nestálo, když se teď navíc skoro chytám za hlavu, jak jsem pitomá! A chci mu psát SMS: Josefe, je tolik veci, ktere bych Vam chtela rict, tolik me toho napada, kdyz jste daleko. A Vy uz zase jste daleko... a ja tu zustala s pocitem totalni hlupacky, ktera Vas neustale vyhledava pro Vas krasny usmev a pritom Vam vubec neumi dat najevo, jak ji zajimate. Nemuzu na Vas zapomenout, Lenka Mám či nem...

"Slečno, já jsem ženatý člověk," úplně ho vidím, jak mi to říká... dnes mám teda fakt divné fantazie! Otázka, co on si o mně myslí, mi už dlouho vrtá hlavou. Nemyslím si, že by si nevšiml všech těch mých zamilovaných pohledů a potutelných úsměvů. Všiml si jich a já nejednou měla pocit, že mu to dělá radost nebo minimálně lichotí. Ovšem, jak už jsem několikrát zmínila, ten muž je typ věrného manžela a budiž mu to ke cti! Jenže já jsem pokušitelka. Na původní sen o tom, že by bylo úžasné, kdyby mě vysněný muž pozval třeba na kávu ( ač kávu nepiju, klidně bych ji vypila! ), jsem nezapomněla. Jen byly okamžiky, výjimečné chvíle, kdy jsem mu naznačovala... a dávala ten prostor... a doufala, že on se těch příležitostí chopí. No, pravda, těch několik občasných poznámek o tom, jak je strašně hodný, nemusí se zdát jako náznak ničeho. To za úterní konstatování , že jeho vystřídání kolegou by bylo hloupé, jsem na sebe o poznání pyšnější ( a pořád na tu naši společnou rozmluvu vzpomínám ...

V dnešní době máme esemesky, emememesky, e-maily a jiné vymoženosti. Stále trvám na tom názoru, že to postádá to dávno zašlé kouzlo pohlednic a dopisů... Tomu, kterého miluji Tvá kouzla Něha Tvých rukou mi učarovává V mém zamilovaném srdci láska zpívá Sladké myšlenky Každý den mé myšlenky patří Tobě, má lásko Jako poklad skrývá každé srdce tajemství. Ale proč v sobě skrývat upřímné city? Tvá přiznání Říkáš mi tak něžná slůvka. Slibuji, že Tě budu milovat. Má myšlenka... Ty! Mé myšlenky letí k Tobě, celá má bytost je vzrušená. Tajemství růží Tvá láska je opojná jako vůně květin. Ty a já Ať nás spojení našich srdcí opájí do nekonečna a dýcháme vzduch ovoněný něhou. Tisíce laskavých polibků Jen kdybych ty texty uměla přeložit tak, aby zněly stejně krásně v originálu! Ty původní jsou většinou veršované, ale česky už tomu ta poetičnost bohužel chybí... Ale úžasná zpráva na závěr: Tyto pohlednice se dají poslat i v dnešní době! Ehmm... elektronicky. Posílat nejen zamilované pohlednice můžete...

Mého anděla (skoro) znáte. Dodržím-li terminologii, já jsem jeho vílou , která ho chce uhranout. Jako ten můj má svou vílu , která se na něj významně dívá a její vztah k němu není možné úplně přesně specifikovat... Teď jen pojmenovat vílu pro případ, že jí je muž, a můžu Vám vyprávět o svém vílím muži. Vílák je hloupé, tak třeba čaroděj . Možná zlý a možná hodný... Jak se na mě dnes zase díval! Nejednou jsem zaznamenala jeho pohled. Upřený pohled. Skoro mi připomínal ty mé dlouhé pohledy na pana anděla, když si zrovna myslím, že se nedívá. Jakmile si ale mých pohledů všímá, rychle pohledem zase mizím. A stejně tak i s tím mým čarodějem... Několikrát jsem si dnes - a dnes to rozhodně nebylo poprvé! - všimla jeho pohledu, když jsem se bezděky zadívala jeho směrem. A jako stydlivá dívka jsem se na něj zase okamžitě dívat přestala. V jednu chvíli mi byl jeho pohled, za kterým nevím, co se skrývá, až nepříjemný a jako malá bojácná holčička schovávající se za máminou sukní skryla jsem se za ...

Že dávají každé odpoledne Julie Lescautovou a já se nemůžu dívat, protože to bych z práce musela utíkat k televizi, jsem tak nějak oželela... a jen doufám, že se třeba alespoň povede, že nějakou epizodu z toho úžasného francouzského krimi seriálu shlédnu. I když už jsem jich spoustu viděla v minulosti... ;) Avšak ty večery u televizní obrazovky si nějak odpustit neumím. A pak jsem ráno nevyspalá, protože večer nic nestíhám, natož jít včas spát... Když jsem se včera na Nově dívala na Ordinaci v růžové zahradě , tak jsem si říkala, jak ten seriál ztratil na kvalitě za tu dobu, co už ho vysílají, a že scénáristé vymýšlejí až absurdní dějové zvraty a postavy staví často do nepřirozených póz! Ale ač se mi to zdá čím dál víc za vlasy přitaženější, stejně se dívám... O mnoho víc jsem však nadšená z pondělků na ČT a jejich retro seriálu Vyprávěj ! Ten se povedl. A hlavně se těším na to, až se dostane do fáze, kdy mi doba bude ještě bližší a já v tom poznám své dětství. Zatím jsou to jen takov...

Snad proto, že už jsem na zázraky téměř přestala věřit, snad proto, že už jsem se všech snů chtěla vzdát, snad proto, že jsem v něm dnes nejdřív ani neviděla anděla, nezdály se ty bariéry mezi námi dnes tak nepřekonatelné... Prostě jsem se ho jen zeptala, jak se mají "tam u nich" . Že mě nepoznáváte? Sama jsem se divila, že mluvím, i když jsem zrovna oslněna mužem... :))) Jako že mu to dnes opravdu moc slušelo!!! Šéf se na něj možná zlobil, tak si zase uvázal i kravatu... kdyby měl ještě bílou a ne světle modrou košili, tak by byl mezi kolegy dokonale maskovaný. Jenže já bych si ho i v davu našla! :) Anděl je prostě jenom jeden! A to jsem dopoledne na něho neměla ani trochu hezké myšlenky a říkala jsem si, že kvůli němu přece nebudu bláznit jako puberťačka, ale jen co jsem ho viděla, zapomněla jsem na všechno, co mi hlavou proběhlo do toho okamžiku! A co teprve později! :))) Šli jsme spolu po schodech - připomnělo mi to, jak jsme spolu takhle šli téměř na den přesně před roke...

aneb Jak jsem si myslela, že jsem pro pana anděla udělala dobrou věc 11. září 2008 Psychicky jsem to nezvládala... ani když jsem na něj čekala a už vůbec ne, když jsem na něj čekat přestala... to jsem skoro brečela :( A ještě teď mi teče slza po tváři... Už když jsem si ráno oblékala spodní prádlo, vybírala jsem si ho s tím, že přijede Josef a že i spodní prádlo musí být dokonalé... dala jsem si záležet i na líčení, teda ne že bych to nějak přeháněla to ne, ale chtěla jsem se mu prostě líbit... Vlastně už od včerejška jsem byla mírně nervózní, ale jak on se blížil, bylo to horší a horší... úplně mě z toho rozbolelo břicho... po desáté to bylo nejhorší... a s každou minutou se to stupňovalo... ale seděla jsem na místě... vůbec jsem ho nešla vyhlížet z okna, jestli už jede a jen jsem poslouchala zvuky za dveřmi a několikrát se mi zdálo, že už tam je... ale vždy se mi to opravdu jen zdálo :( Pár minut před půl jedenáctou jsem to už nevydržela a šla jsem se podívat z okna... jeho Crossway ...

Doufám, že se mě nebojíte, když jsem teď ta psychopatka , a že Vás nevyděsil nadpis článku... :))) Nemůžu si pomoct, ale musím se Vám zase svěřit, jak jsem jela autobusem. Prostě je to silnější než já a musím si (a Vám) to napsat... dokonce jsem měla i příležitost udělat si (a Vám) pár fotek... Je tak krásnej a úžasnej!!! A tentokrát mám fotky i s ním!!!! A není to fotomontáž!!!! :))))) Tohle je on!!! Jmenuje se ŠKODA 706 RTO ... no, není neodolatelný? :)))) Jako z filmu Florenc 13:30 ! Ten, který seděl vedle mě, cestou vzpomínal, jak takovým autobusem jezdil do školy... to já už ne, erťák si ze svého dětství vůbec nepamatuju, matně si vzpomínám jen na ešelku (viz můj vzpomínkový článek na léta osmdesátá - poslední foto dole)... Pro mě to tedy dnes byla premiéra. Jeli jsme erťákem tam... ... a jeli jsme s ním zase zpátky. A byl to prostě zážitek!!! :)))) A tohle, tohle je Karel! Až Vám jednou začnu psát o Karlovi, tak teprve potom začnu mít pocit, že jsem tou psychopatkou... Zatím ...

Skoro to ani nebyla náhoda, že jsme se potkali. Šli jsme proti sobě po dvoře, na nějakou vzdálenost zaregistrovali jsme jeden druhého, ale hned jsme oba dělali (nebo on to spíš nedělal), že nás tato skutečnost vlastně vůbec nezajímá. On se díval do země. Přiblížili jsme se k sobě na takovou vzdálenost, že jsme se už nějak museli postavit k tomu, že jsme se už zase potkali. Pozdravil mě, já jsem mu odpověděla, snad jsem se na něj i pokusila usmát, ale především jsem ten jeho úsměv dlouho lovila v jeho obličeji. Dívala jsem se na něj nezdravě dlouho! On už se na mě nedíval a šel dál... žádný úsměv, ani náznak sebemenšího zájmu. O to ale nejde, ani nemůžu čekat, že se na mě někdo bude pořád jen smát... však na to také nemusí mít vždy náladu. Horší byl můj myšlenkový pochod! Nějak jsem si uvědomila, že ten chlap, kterého jsem potkala na dvoře, že už to dávno není ten chlap, o kterém jsem před více než rokem snila - snila jsem o tom, jak za ním do andělského kraje budu jezdit na víkend (nai...

"Bolí mě kolínko..." říkám a hladím si ho rukou, abych demonstrovala kde a jak. "Neříkej mi, že tě bolí kolínko. Jestli chceš abych řídil, tak mi to řekni, ale neříkej mi, že tě bolí kolínko," odpovídá mi. Ano, i takové jsme my ženy, čekáme, že jim - chlapům - to dojde. Nedojde... Jak ale vypadá tato komunikace praktikovaná mezi ženami? Mně došlo, že je jí chladno, když tady pokašlavá a posmrkává - oboje tak nějak demonstrativně a pravděpodobně na znamení, že bych už mohla zavřít to okno, které jsem si otevřela. Jemné náznaky chápu. Problém, který nastává, je, že jemným náznakum se mi prostě vyhovět nechce. Sedíme spolu devátý rok v jedné kanceláři a nenávidíme se. Já už se ani nepokouším to zastírat a od ní to také nečekám; zvlášť, když po těch letech mám její faleš dávno prokouknutou. Takže, jestli má s tím otevřeným oknem problém, ať zvedne prdel a jde ho zavřít, a nebo ať prostě řekne, že je jí zima! Na pokašlávání prostě nereaguji, i kdybych měla zmrznout... :)...

Co když mě za tou záclonou viděl? Několikrát jsem vystrčila ruku do okna a cvakala tlačítkem mobilu, abych zachytila okamžik... abych zvěčnila anděla, byť pouze do podoby rozmazané světle modré šmouhy... a abych pak uložila ty jeho fotky ke všem těm ostatním v notebooku... a že už mám složku s obrázky velmi rozsáhlou ( a že by chtěla zazálohovat! )!!! Budou se však nějaké příští generace ( budou-li nějaké příští genarace ) přehrabovat mými fotkami - a tím ani tak nemyslím tyhle andělské - a budou se nad nimi rozplývat jako dnes já u babičky nad velkou červenou krabicí plnou převážně černobílých obrázků? V dnešní době vzniká takové množství fotek, že pro nás svým způsobem ztrácí na hodnotě. Málokdo si v dnešní době nechá zpracovat profesionální fotky na kvalitním lesklém papíru a při vhodných příležitostech vytahuje fotoalbum a chlubí se. V dnešní době sdílíme fotky v internetových albech a na sociálních sítích. A v krajních případech to dopadá tak, že si fotky - a to dokonce i takové,...

Mám pocit, že přihlížím maximální nespravedlnosti ( a děje se mému panu andělovi ), a nemůžu nic udělat. Chtěla bych za něj bojovat a já nemůžu... :( Znáte ten pocit, že chcete něco udělat a nemůžete dělat nic než přihlížet? Trochu mi to připomíná ošklivou noční můru - chci se pohnout a hýbat se nemůžu, chci křičet a z hrdla mi nevychází jediná hláska... moc chci křičet... i když to nejde, tak to zkouším... zkouším to tak dlouho, až se mi to povede a vlastní křik mě z té noční můry budí. Jenže tohle není noční můra! A navíc vím, že nemá smysl kvůli panu andělovi křičet - však co jsem se kvůli němu nakřičela a nemělo to efekt ( více se jistě dozvíte v pokračování mého andělského deníčku ) a navíc ani on to tehdy příliš neocenil! A tak ten můj křik zůstavá ve mně... a tlačí a bolí... Úplně mi ta nespravedlnost zkazila den, který by jinak byl vcelku milý. Především mě nepříjemně překvapilo, že vyšla vniveč všechna má snaha vzniku této nespavedlnosti předejít. Chtěla jsem trvat na jednotný...

... rozumějte psychicky vyrovnaná ;) Nic mě zrovna netrápí. Z ničeho nejsem momentálně v euforii. Jak je to vzácný jev, protože běžně u mě buď jedno nebo druhé výrazně převažuje. Momentálně nikoliv. Třeba zítra tomu bude jinak ( vsadila bych si zvlášť na tu pozitivní část emocí - kéž bych se nepletla! ) a budu Vám líčit jak... ;) Nebo mě napadá ještě jedna možnost. Buď jsem skutečně tak vyrovnaná a nebo jen unavená... Dobrou noc! ;)

Udělala se taková zima, že jsem jednu chvíli zvažovala, zda nezažehnout oheň v krbovkách... A vzpomněla jsem si také na Meluzínu - někam zmizela, možná z nedostatku tepla v komíně. Třeba se vrátí, až tam pro ni vytvořím útulné prostředí... A nejen já jsem začala myslet na topnou sezónu... Ona jemu nedá ani polínko! A to on tam jako celou zimu bude mrznout, když na dříví nemá peníze? To ať si ona jako nemyslí! Jemu jako rodiče neposkytli vzdělání, že si nemůže vydělat na dříví? A jí nevadilo, že celé roky se topilo dřívím, které obstaral on? Ať se nad sebou laskavě zamyslí! Už si ani všechny ty nesmyslné argumenty hádky o dříví, která se ke mně zcela zřetelně nesla z bytu o patro níž, nepamatuju. A že jich bylo! Tenhle nesmyslný dialog dvou společně žijících - podotýkám však, že rozvedených - lidí trval možná dobrou hodinu! A tak si potom říkám, že vlastně můžu být spokojená. Polínka mi nikdo neupírá a do krbovek si jich můžu naházet, kolik chci a v jakých intervalech chci... Však na č...

poslouchat on-line poslouchat on-line Chcete-li si poslechnout trochu francouzské hudby, respektive francouzská rádia, doporučuji tyto dva odkazy vlevo... Rádio Chérie FM se na francouzských rozhlasových vlnách vyskytuje již přes 20 let, takže už je to skoro osvědčená kvalita... a Chérie FM Frenchy je webrádio vysílající výhradně francouzskou hudbu... No, mně se moc líbí obě! ;) A kdybyste se francouzského rozhlasu - říká se tomu vůbec rozhlas, když je to on-line? - nemohli nabažit, tak další stanice můžete vybírat třeba tady ... Příjemný poslech!

Kdyby anděl věděl, kolik jeho fotek je obsaženo v mém notebooku... :) A kdyby anděl věděl, že mě právě začalo bavit dělat fotomontáže... :))) ... byl by asi trochu v šoku.

Rozepsala jsem se včera o otázce pana ředitele a článek měl nakonec úplně jinou finální podobu než byla ta původně zamýšlená... tak tedy, co jsem zapomněla sdělit... Zapomněla jsem říct, že ten ředitel, který se dotazoval, zda jsem zamilovaná, je ten ředitel, který je kdysi zmiňovaným bojovníkem proti sexuálnímu obtěžování na pracovišti - tedy se mi jeho otázka zdá nemístná a nevhodná... a nebo právě ani trochu... Hlavně jsem totiž zapomněla říct, že jsem zrovna minulý týden četla v Hospodářských novinách článek s názvem S city na pracovišti opatrně! , který pojednával o citových vztazích na pracovišti kdesi v dalekém Londýně. Musí Vám být jedno, jaká jistě nadnárodní společnost to byla, protože já si to stejně nepamatuju. Podstatou je, že vnitřní směrnicí mají v této firmě upraveno, že životní partneří a lidé mající blízký vztah spolu nemohou spolupracovat. Zdá se Vám to absurdní? Přečetla jsem si znovu Vaše bouřlivé reakce na to, když jsem ve výše uvedeném článku psala, že máme s p...

Ptal se mě, jestli jsem zamilovaná. Nechtěla jsem mu lhát, ale co jsem mu mohla říct? Jen: "Raději bych to asi nechala bez komentáře." Celou noc se mi o něm zdá, nemůžu kvůli němu spát a on se pak jen zeptá, jestli jsem zamilovaná?! Copak se na to dá nějak jednoduše odpovědět? Jsem zamilovaná... jsem poblázněná... ano... A pak se kvůli tomu nesoustředím na věci, na které mám, ale jen na tu blízkost mého anděla a to, že mi uniká. Stalo se to v pondělí. Ano, nesoustředila jsem se na to, na co jsem se soustředit měla. A dopadlo to, jak to dopadlo! Moje chyba. Když jsem v úterý přišla na to, jak jsem to zvorala, začala jsem tušit velký problém. A věděla jsem, že mu o něm budu muset povědět, než se to dozví od někoho jiného. Mám ráda problémy, které se vyřeší samy od sebe. A překvapivě i tenhle se v dobré obrátil. Přesto jsem věděla, že mu to musím říct... Zhrozil se, když jsem mu řekla, co se stalo. I kolegyně ho musela začít uklidňovat, že už je to vyřešené... Jak prý se mi to m...

aneb Jak jsem se rozhodla pana anděla zachraňovat 9. září 2008 Tak dnes jsem mluvila s kolegyní z V. o panu L. :) Posbírala jsem tu odvahu... Nevycházela jí uzávěrka, tak jsme to konzultovaly... tak se jí pokládám standardní otázky a dodávám ještě: "Nějakou neodvedenou tržbu tam nemáte? Slyšela jsem něco o nějakém vykradeném autobuse..." Nejdřív na ten vykradený autobus skoro zapomněla, ale pak si na pana L. vzpomněla a říkala, že ten to všechno zaplatil... tak jsem se zeptala, kolik mu toho chybělo... asi tři a půl tisíce!! Tak jsem kolegyni říkala, že je mi ho teda líto, že to je takovej sympaťák... a dozvěděla jsem se, že za to skoro ani nemohl, protože ten autobus neměl dostatečné zabezpečení, ale že on se ani nebránil... No, tak jsem se rozhodla bránit práva pana L. já, trochu proto, že mi ho bylo líto a chtěla jsem mu pomoct... to se před ním zviditelnit bylo až někde v pozadí... V první řadě se mi to zdálo nefér, protože řidič v S. ve stejném období chybějící tržbu v ...