Potvora ve mně

"Bolí mě kolínko..." říkám a hladím si ho rukou, abych demonstrovala kde a jak.
"Neříkej mi, že tě bolí kolínko. Jestli chceš abych řídil, tak mi to řekni, ale neříkej mi, že tě bolí kolínko," odpovídá mi.

Ano, i takové jsme my ženy, čekáme, že jim - chlapům - to dojde. Nedojde...
Jak ale vypadá tato komunikace praktikovaná mezi ženami?


Mně došlo, že je jí chladno, když tady pokašlavá a posmrkává - oboje tak nějak demonstrativně a pravděpodobně na znamení, že bych už mohla zavřít to okno, které jsem si otevřela.

Jemné náznaky chápu. Problém, který nastává, je, že jemným náznakum se mi prostě vyhovět nechce.

Sedíme spolu devátý rok v jedné kanceláři a nenávidíme se. Já už se ani nepokouším to zastírat a od ní to také nečekám; zvlášť, když po těch letech mám její faleš dávno prokouknutou.

Takže, jestli má s tím otevřeným oknem problém, ať zvedne prdel a jde ho zavřít, a nebo ať prostě řekne, že je jí zima!

Na pokašlávání prostě nereaguji, i kdybych měla zmrznout... :)

Jsem velká potvora?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

V ničem něco

Zase

Jacques Prévert (do třetice) - Jak namalovat portrét ptáka