z mého andělského deníčku (část osmá)
aneb Jak jsem se rozhodla pana anděla zachraňovat
9. září 2008
Tak dnes jsem mluvila s kolegyní z V. o panu L. :) Posbírala jsem tu odvahu...
Nevycházela jí uzávěrka, tak jsme to konzultovaly... tak se jí pokládám standardní otázky a dodávám ještě: "Nějakou neodvedenou tržbu tam nemáte? Slyšela jsem něco o nějakém vykradeném autobuse..." Nejdřív na ten vykradený autobus skoro zapomněla, ale pak si na pana L. vzpomněla a říkala, že ten to všechno zaplatil... tak jsem se zeptala, kolik mu toho chybělo... asi tři a půl tisíce!! Tak jsem kolegyni říkala, že je mi ho teda líto, že to je takovej sympaťák... a dozvěděla jsem se, že za to skoro ani nemohl, protože ten autobus neměl dostatečné zabezpečení, ale že on se ani nebránil...
No, tak jsem se rozhodla bránit práva pana L. já, trochu proto, že mi ho bylo líto a chtěla jsem mu pomoct... to se před ním zviditelnit bylo až někde v pozadí... V první řadě se mi to zdálo nefér, protože řidič v S. ve stejném období chybějící tržbu v podobné výši doložil pouze policejním zápisem... tak proč by řidič někde jinde měl platit takovou šílenou sumu... i když je to hlupák :) Jo, takhle jsem se o něm před kolegyní z V. vyjádřila... asi když jsem se později dozvěděla, co všechno mu tam ještě zmizelo...
Jenže bohužel na otázku, jestli na to ten pan L. měl nějaký zápis od policie, jsem se dozvěděla, že pravděpodobně neměl, ale že se ho ještě kolegyně zeptá... načež mi začala vyjmenovávat, co všechno tam měl: tržbu, svoje peníze, občanku, řidičák, profesák, průkazku zdravotní pojišťovny, dvě platební karty... a že si to všechno musel znovu zařídit a že byl naštvanej a že chtěl skončit s ježděním... tak jsem ho litovala a zase jsem jí říkala, jak je sympatickej a jak je hodnej... jestli to nebylo skoro do nebe volající! :)
Až se ho zítra bude ptát, tak by mu mohla zmínit, jak o něm slečna z S. mluvila! :)
M. mi ale říkal, ať si nemyslím, že budu slavná... že mi neskočí kolem krku a nezamiluje se do mě proto, že bych mu zachránila tři a půl tisíce :) To snad ani nečekám... ale nějaké sblížení mi mohlo nastat, ne? Záleží na tom, jak mu to ta kolegyně všechno podá... Uvidíme... zítra nebo pozítří :)
10. září 2008
Tak jsem s ním dnes mluvila po telefonu... a zítra za mnou příjde! :D :D :D Já se z toho asi zblázním...
Říkala jsem si, že by se mi s kolegyní z V. mohli ozvat... když ale kolegyně volala poprvé, tak jsem tomu zrovna nebyla přítomná... ale když jsem se vrátila, tak jsem na stole měla papírek, že mám volat do V.... no nebylo nic, co bych v té chvíli udělala radši :)
Ozval se mi na druhé straně povědomý hlas a ženský rozhodně nebyl :D byl to chlap... a já ho podle hlasu poznala... jen řekl název firmy a středisko V., já jsem se mu představila celým jménem a požádala ho, jestli bych mohla mluvit s onou koulegyní. Byla jsem z něj úplně hotová! Nevím, co mi na to řekl... pamatuju si jen, jak nesměle oslovil kolegyni a předával jí sluchátko :D a tak se ho ptala, jestli už to jsem já a on jí to odsouhlasil... miláček...
A ona mi řekla, že ten pan L. - že to je ten, co jsem s ním teď mluvila! :))) - ten zápis od těch policajtů má... má reakce byla pouze "Výborně." A pak mi kolegyně skoro nadšeně sdělovala, že pan L. jede zítra linku do S.! A že ho teda přiveze... a kam že s ním má jít, aby to vyřídil... tak jsem jí řekla, ať se s tím teda staví u mě, že se nějak domluvíme...
Tak takhle nějak to bylo... no a jsem zvědavá, jak to bude zítra... bojím se, jsem celá rozechvělá... jako tenkrát, když jsem se stále rozhodovala, že s Pepinkem pojedu autobusem... ale já si tentokrát nemůžu říct, že nepojedu... já na něj prostě musím čekat - ani nemůžu nikde běhat po dvoře... čekat, až zaklepe na dveře a pak se v nich objeví... a na rtech úsměv... ach! Budu vůbec schopná racionálně uvažovat?! Od té chvíle, kdy jsme se s kolegyní domluvili, ať se staví za mnou, nemyslím na nic jiného!
Přemýšlím nad tím, jestli on tuší, že jde za mnou nebo ne... možná trochu jo... tak i kdyby byl nesmělej, tak má celou noc na to něco vymyslet... tentokrát bych ho neměla překvapit svou přítomností... tak jsem na to zvědavá... M. mě neustále vrací na zem a říká mi, že Josef si není ani vědom toho, že pro něj dělám něco nadstandardního... a ať si prostě nemyslím, že mi bude nějak maximálně vděčný... no a já to možná trochu čekám... jsem přece ta románová hrdinka! Prostě doufám v happy end...
... tak že bych se zrovna navlékla do svatební róby, ne? :D Vtip! Ale jinak úplně vážně řeším, co si mám vzít na sebe... přece jen Josef za mnou ještě nikdy nešel a už taky asi zase nepřijde... škoda, že tam budou u toho kolegyně... no, ale já si s ním ten zápis dojdu okopírovat, ne? :) Ach jo... copak já tohle všechno zvládnu?
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat