"Slečno, já jsem ženatý člověk..."
"Slečno, já jsem ženatý člověk," úplně ho vidím, jak mi to říká... dnes mám teda fakt divné fantazie!
Otázka, co on si o mně myslí, mi už dlouho vrtá hlavou. Nemyslím si, že by si nevšiml všech těch mých zamilovaných pohledů a potutelných úsměvů. Všiml si jich a já nejednou měla pocit, že mu to dělá radost nebo minimálně lichotí. Ovšem, jak už jsem několikrát zmínila, ten muž je typ věrného manžela a budiž mu to ke cti!
Jenže já jsem pokušitelka. Na původní sen o tom, že by bylo úžasné, kdyby mě vysněný muž pozval třeba na kávu (ač kávu nepiju, klidně bych ji vypila!), jsem nezapomněla. Jen byly okamžiky, výjimečné chvíle, kdy jsem mu naznačovala... a dávala ten prostor... a doufala, že on se těch příležitostí chopí.
No, pravda, těch několik občasných poznámek o tom, jak je strašně hodný, nemusí se zdát jako náznak ničeho. To za úterní konstatování, že jeho vystřídání kolegou by bylo hloupé, jsem na sebe o poznání pyšnější (a pořád na tu naši společnou rozmluvu vzpomínám a u toho se usmívám). Ale za nezapomenutelnou otázku, zda pro něj mohu něco udělat (proč jsem se ho na to ptala se jistě dozvíte z pokračování andělského deníčku), bych se i skoro po roce stále nejraději neviděla.
Vzhledem k tomu, jakým způsobem a za jakých okolností ta otázka vyšla z mých úst, on jistě pochopil, na co všechno jsem v tu chvíli myslela. Už tehdy mi klidně mohl říct zmiňované a notně pohoršené: "Slečno, já jsem ženatý člověk." Ale on mi jen nesměle a s tím jeho bezbranným úsměvem řekl: "Nic."
Toto jeho NIC mě nazastrašilo. V rámci svým možností zkouším, respektive spíš nezkouším, co by na něj mohlo zabrat; co je a co není slušné a co by už mohlo být považováno za sexuální obtěžování.
Občas se zdá, že odvahu nenácházím vůbec k ničemu, přesto mám ten divný pocit, že jednou mi řekne jen ono pohoršené: "Slečno, já jsem ženatý člověk."
Komentáře
Okomentovat