Ještě niterněji (z dopisu kamarádce)

Skoro to ani nebyla náhoda, že jsme se potkali. Šli jsme proti sobě po dvoře, na nějakou vzdálenost zaregistrovali jsme jeden druhého, ale hned jsme oba dělali (nebo on to spíš nedělal), že nás tato skutečnost vlastně vůbec nezajímá. On se díval do země.

Přiblížili jsme se k sobě na takovou vzdálenost, že jsme se už nějak museli postavit k tomu, že jsme se už zase potkali. Pozdravil mě, já jsem mu odpověděla, snad jsem se na něj i pokusila usmát, ale především jsem ten jeho úsměv dlouho lovila v jeho obličeji. Dívala jsem se na něj nezdravě dlouho! On už se na mě nedíval a šel dál... žádný úsměv, ani náznak sebemenšího zájmu.

O to ale nejde, ani nemůžu čekat, že se na mě někdo bude pořád jen smát... však na to také nemusí mít vždy náladu. Horší byl můj myšlenkový pochod!

---

Nějak jsem si uvědomila, že ten chlap, kterého jsem potkala na dvoře, že už to dávno není ten chlap, o kterém jsem před více než rokem snila - snila jsem o tom, jak za ním do andělského kraje budu jezdit na víkend (naivní myšlenka, ano!), snila jsem o tom, jak spolu pojedeme na výlet do té Prahy (to byl velký sen a už méně naivní) a snila jsem o tom, že jednou půjdu z práce domů a on na mě bude čekat před vrátnicí a bude milej a pozve mě třeba na kafe (další z řady naivních snů, ale jeden čas se mi překvapivě vracel pravidelně v ty dny, kdy on měl volno). Měla jsem o něm tolik překrásných snů! Přestože byly tak nereálné, měla jsem od něj nějakou zpětnou reakci. Tehdy jsem měla pocit, že je to fakt vzájemné a že mezi námi stojí jen ta nepřekonatelná bariéra nesmělosti a obav...

Teď už ten pocit nemám. Ta nádherná zasněná zamilovanost přešla v nějakém okamžiku v posedlost, v honbu za úsměvy mého anděla, které se staly základem mého snění... občas nějaké náhodně pronesené slovo... Vlastně dokud mluvil, tak jsem měla ještě pocit, že by tam něco mohlo být i z jeho strany.

Už nemluví. A já už nemám pocit, že to co mezi námi bylo, tam ještě je... jsem jen posedlá tou touhou po snu, touhou po kratičkých okamžicích štěstí a on mi k tomu zapůjčuje svou fyzickou schránku, je zhmotněním mých snů... takže ho můžu plácnout ke své fotce na Karlův most a vznikne kouzlo... ale je to jen fyzická podoba čehosi. Uvědomila jsem si, že to všechno přestalo postrádat jakékoliv duchovno...

Nevím, jestli mi teď rozumíš, co chci říct... sama v tom mám nějaký zmatek. Jedinou větou řečeno: ten člověk, kterého jsem včera potkala, to vůbec nebyl ten člověk, které je se mnou na té fotce na Karlově mostě! :(

Na druhou stranu si říkám, že co bych chtěla po roce a tři čtvrtě? Co bych chtěla od starého chlapa, který má doma manželku a když jí chce koupit kytku k svátku, jde se zeptat mé rivalky Anduly, kde je v S. květinářství? Co bych chtěla od chlapa, který má děti - dceru o pár let mladší než jsem já - a je jim natolik milujícím otcem, že ta jeho blondýna s ním jezdí jen tak autobusem kilometry daleko? Co bych chtěla od chlapa, který si s sebou vozí jakousi melírovou krásku, když s sebou zrovna nemá svoji blonďatou holčičku? Co bych chtěla od chlapa, který bydlí sto kilometrů daleko? Co bych chtěla od chlapa, který splácí hypotéku na barák, na kterém ještě nemá ani omítku? Co bych chtěla?

Nic nemůžu chtít... krom andělského snu, který se mi najednou zdá tak bláhový a vystavěný na nereálných základech - na něčem, co jsem si myslela, že někdy bylo, a ono to přitom vlastně vůbec nikdy nebylo!!! Asi mě nechápeš, viď? Ani já si nerozumím... chtěla bych, aby všechny tyhle mé myšlenky zase rychle odezněly... jen se bojím, že zůstanou... a že on už nebude nikdy andělem... a že už nikdy nikdo nebude takový, jako je on - anděl.

***

Stát se jistě může cokoliv a já bych zase chtěla věřit v zázraky... ale právě jak pořád přemýšlím, tak zázraky někam mizí... prostě bych nutně potřebovala nějaký alespoň maličký zázrak prožít, abych na zázraky nepřestala věřit úplně! ;)

P. S.: Kamarádce se omlouvám, že jsem si tato slova vypůjčila i sem na blog, ale když já nad tím pořád hloubám...