Může někdo složit puzzle?
Tak už jste mě i viděli. Nejen zezadu, ale hezky en face... :)
Postupně a pozvolna se tu moje kýžená anonymita vytrácí, jako by každý článek byl jedním hřebíčkem do její rakve.
Do každého článku přechází kousek mého já. Často přihodím nějakou drobnou informaci, která sama o sobě anonymitu - mou a především panu andělovu - nenarušuje, ale celé hezky dohromady, poskládané kousek po kousku jako puzzle, už to vytváří rozsáhlý osobnostní profil. A trochu mě děsí ta myšlenka, že nějaký zdatný stavitel puzzle ho jednou složí úplně celé!
Děsí mě to asi, že jsem tak stydlivá. Černé svědomí fakt nemám! :)
Ale představa, že do mého nitra nahlíží někdo, komu své nitro a myšlenky tam jinak skryté odhalovat nechci, představa je to nemilá. Ale takhle to má víc blogerů, ne?
Jen nedej bože, aby se tento nepříjemný pocit transformoval do další z mých fóbií. Možná bych blogovat nepřestala, ale dělalo by mi to problém. Ruce by se mi klepaly a byla bych nervózní...
... asi jako, když jsem cestou na sobotní výlet po slovech "Dobrý den, paní řidičko, silniční kontrola. Vaše doklady a doklady od vozidla." začala ty své a Leštěniny doklady celá rozklepaná hledat. To bylo totiž mé poprvé. A neuklidnilo mě ani, že pán v uniformě byl docela milý... a navíc se to celé odehrávalo na jedné skoro posvátné andělské autobusové zastávce... stejně mi bylo nepříjemně.
... a nebo stejně tak jako, když jsem minulý čtvrtek stála v autobuse a čekala jsem, až mě pan anděl odbaví. Ruka, ve které jsem držela čipovou kartu, se mi viditelně klepala! A neuklidnilo mě ani, že i tenhle pán v trochu neupraveně oblečené uniformě, který je jinak také vcelku milý, je mnou též rozhozen.
... a nebo tak jako, když jsem minulý týden byla na preventivní prohlídce u závodního lékaře, tedy lékařky. Paní zcela bez uniformy (neměla na sobě fakt ani kousek bílé!) konstatovala, že jsem jak králíček, když se mi jala změřit tlak. A to jsem neměla být z čeho nervózní, protože jsem velmi dobře přečetla všechna ta čísla a písmena na světelné tabuli a přečetla bych dokonce i ty, které už ode mě ani číst nechtěla... přesto mi srdce bilo na poplach. Jako malému ustrašenému králíčkovi.
Tak doufám, že tady jsem v bezpečí, a zatím mohu směle prohlásit, že jakékoliv překlepy jsou pouze překlepy (však jsem také z předmětu zvaného technika administrativy kdysi dávno obdržela na vysvědčení dostatečnou... :D takže mě omluvte, prostě na to nemám buňky! ;) ) a není to mou rozklepanou rukou...
... ale vím, že nebezpečí existuje! Jen zatím nevím, nakolik je reálné.
Komentáře
Okomentovat