Od zmáčknutí spouště až po prohlížení fotek
Co když mě za tou záclonou viděl? Několikrát jsem vystrčila ruku do okna a cvakala tlačítkem mobilu, abych zachytila okamžik... abych zvěčnila anděla, byť pouze do podoby rozmazané světle modré šmouhy... a abych pak uložila ty jeho fotky ke všem těm ostatním v notebooku... a že už mám složku s obrázky velmi rozsáhlou (a že by chtěla zazálohovat!)!!!
Budou se však nějaké příští generace (budou-li nějaké příští genarace) přehrabovat mými fotkami - a tím ani tak nemyslím tyhle andělské - a budou se nad nimi rozplývat jako dnes já u babičky nad velkou červenou krabicí plnou převážně černobílých obrázků?
V dnešní době vzniká takové množství fotek, že pro nás svým způsobem ztrácí na hodnotě. Málokdo si v dnešní době nechá zpracovat profesionální fotky na kvalitním lesklém papíru a při vhodných příležitostech vytahuje fotoalbum a chlubí se. V dnešní době sdílíme fotky v internetových albech a na sociálních sítích. A v krajních případech to dopadá tak, že si fotky - a to dokonce i takové, jakými bychom se ve fotoalbu asi nechlubili - prohlíží kdokoliv a dělá z nich fotomontáže... :)
Nemáte také pocit, že to postrádá to původní kouzlo?
V babiččině krabici byly téměř celé století staré fotografie. Ty nejstarší v úžasné kvalitě jak kompozice obrazu, tak zpracování. Svatební fotka prababičky a pradědečka na tvrdém kartonu v rohu s vyraženým logem pana fotografa. Za fotky dědečkových nebo snad pradědečkových sester nemusela by se ve svém booku stydět ani lecjaká modelka! A moje babička jako mladá slečna to byla kočka! A co teprve můj dědeček! Profesionální fotografové holt uměli!
Obálky plné maličkých foteček s vroubkovanými okraji a na nich úplně maličký maličký tatínek. Babička už s dědečkem. Tetička. Takové malé černobílé čmouhy. První generace fotoaparátů pro veřejnost, s jejichž příchodem se bohužel obrázky od profesionálů minimalizují pouze na průkazové fotografie.
První barevné fotky. Divně barevné fotky. A na nich já a moje sestřička. Barevné fotografie z mého dětství, jejichž autorem byl pan fotograf z komunálních služeb - s modrým pozadím a umělým karafiátem. Všechny ostatní fotky z mého dětství stále ještě černobílé, ale už klasického rozměru a vcelku ostré. Prarodiče je příležitostně dostávali a vystavovali do vitrín.
A potom boom barevných filmů a barevných fotek, před nějakými deseti lety posílen ještě o akční ceny fotografií v různých obchodních řetezcích. Mých fotek měla babička jen pár, ale těch s mladšími členy její rozvětvené rodiny měla již podstatně více. Zato však už děti od sestřenice, bratrance a mojí sestry neměly ty krásné profesionální fotky s modrým pozadím a umělým karafiátem. A to já zase ano! :)
A pak následuje útlum. Mé neteři je devět a krom její jedné školní fotky byla v červené krabici naposledy fotka, kdy ještě sotva stála na nohách... Není to škoda, že jich tam není víc?
Není škoda, že řada mých fotoalb v polici už se nikterak nerozrůstá? A naopak ta zmiňovaná složka s obrázky jimi přetéká? Bude mít v budoucnosti někdo chuť prohlížet hromady dat, zda se mezi nimi neskrývá nějaký skvost v podobě mě jako babičky či prababičky?!
Mám strach, že ne...
Komentáře
Okomentovat