Nespravedlnost!
Mám pocit, že přihlížím maximální nespravedlnosti (a děje se mému panu andělovi), a nemůžu nic udělat. Chtěla bych za něj bojovat a já nemůžu... :(
Znáte ten pocit, že chcete něco udělat a nemůžete dělat nic než přihlížet?
Trochu mi to připomíná ošklivou noční můru - chci se pohnout a hýbat se nemůžu, chci křičet a z hrdla mi nevychází jediná hláska... moc chci křičet... i když to nejde, tak to zkouším... zkouším to tak dlouho, až se mi to povede a vlastní křik mě z té noční můry budí.
Jenže tohle není noční můra!
A navíc vím, že nemá smysl kvůli panu andělovi křičet - však co jsem se kvůli němu nakřičela a nemělo to efekt (více se jistě dozvíte v pokračování mého andělského deníčku) a navíc ani on to tehdy příliš neocenil!
A tak ten můj křik zůstavá ve mně... a tlačí a bolí...
Úplně mi ta nespravedlnost zkazila den, který by jinak byl vcelku milý. Především mě nepříjemně překvapilo, že vyšla vniveč všechna má snaha vzniku této nespavedlnosti předejít. Chtěla jsem trvat na jednotných postupech, ale ty asi neexistují!
Spravedlnost asi vůbec neexistuje...
Komentáře
Okomentovat