z mého andělského deníčku (část desátá)
aneb Jak jsem se podruhé stala cestující pana anděla
19. září 2008
No co dál? Asi nic... mám spoustu hodin přesčas, že bych s ním ráno mohla jet dvakrát... ale copak můžu? Můžu... ale ne bez toho, aniž bych mu řekla pravdu... a jsem toho já schopná?
26. září 2008
Hmmm... a dneska už si to dokonce plánuju, jak s ním v pondělí pojedu... a jak mu všechno řeknu :D a nebo co jiného mu sdělím jako důvod mé pozdní cesty do práce...
29. září 2008
On se neptal :/ My jsme spolu skoro zase nemluvili :( Zážitek to byl, ale že by to stálo za to, abych kvůli tomu nespala a byla tak nervózní?! Možná mi to za to nestálo, když se teď navíc skoro chytám za hlavu, jak jsem pitomá! A chci mu psát SMS: Josefe, je tolik veci, ktere bych Vam chtela rict, tolik me toho napada, kdyz jste daleko. A Vy uz zase jste daleko... a ja tu zustala s pocitem totalni hlupacky, ktera Vas neustale vyhledava pro Vas krasny usmev a pritom Vam vubec neumi dat najevo, jak ji zajimate. Nemuzu na Vas zapomenout, Lenka
Mám či nemám mu to poslat? To je otázka... myslím, že když jsem to neudělala, když jsem to napsala a pouze jsem si to uložila mezi další rozepsané zprávy, že už asi odvahu neposbírám... Navíc co by si asi myslel? No, co si o mně asi myslí?!?
Čekala jsem s dalšími pár lidmi na tom autobusáku... nečekala jsem ho v 9:43, jak je psáno v jízdním řádu... ale když tam nebyl ani v 9:50, ani v 9:55, tak už to bylo hodně dlouhé... přemýšlela jsem nad tím, jak mu řeknu, že mu ten jízdní řád špatně namalovali. Neřekla.
Přijel skoro přesně v deset... stála jsem tam opřená o zábradlí, pár metrů vlevo od jeho označníku... měla jsem radost, že je to on... on měl možná radost, že jsem tam já... viděla jsem, jak se usmívá ještě ani nezastavil... když zastavil, tak zastavil přímo přede mnou, nehledě na označník, nehledě na ty ostatní, co na něj čekali :)
A tady začínají mé výpadky paměti... ještě si pamatuju, že jak jsem ho viděla usmívat se za tím čelním sklem, že měl košili s dlouhým ohrnutým rukávem a vestu... a pak? Pravděpodobně, ale nejsem si tím jistá, jsme se pozdravili, vím, že říkal něco o "překážkách na cestě", možná to měl v souvislé větě (jako třeba: "Byly tam překážky na cestě."), ale já bych mu přece odpustila cokoliv... sobě už tak moc ne... řekla jsem mu na to jen "aha" :/
Mezitím, on si možná nasadil brýle, nevím, dala jsem mu na strojek mou čipovku, on mi dal lístek... snad jsem se na něj ani nedívala, na nic si nepamatuju... No, a mé místo už měla zabrané nějaká dívka! Já si zase musela sednout za Josefa! Za jeho bundu! Takže jsem zase celou cestu viděla jen jeho pravou ruku ve světle modrém rukávu, rameno s látkovým nárameníkem na jeho tmavě modré vestě, sestříhané (úplně krátké je naštěstí neměl) prošedivělé vlasy a tvář - oholenou, poďobanou... krásné dlouhé řasy, když byl zrovna z profilu... můj miláček...
Fakt si nic nepamatuju... třeba že bysme projížděli některými úseky, nevím o tom... nějakým způsobem, aniž bychom my dva spolu mluvili, jsme vyjeli na kopec nad B., přijeli jsme na zastávku, vystupovali tam lidi... otevřel přední dveře, zadní dveře... a pak říká, že jestli vůbec pojedeme dál, protože on ty zadní dveře má rozbité, že je celou cestu neotvíral, že pořád pouštěl lidi předními... tak jsem mu na to řekla nejdřív, že je nějakej zmatenej, a pak, že co bysme tam dělali, že potřebujeme do S.... povedlo se mu je zavřít, tak to konstatoval...
Hmmm... dál si to zase nepamatuju... vybavuju si až, jak jsme se míjeli v lese nad S. s kolegou a jak si na sebe mávali... a pak zase okno... nad čím já přemýšlela? Nebo kde byly mé myšlenky?
Vybavuju si zase až, jak jsem se ho už v S. ptala, jestli mě zase vezme s sebou do firmy... nerozuměl mi... musela jsem mu to zopakovat, jo, a řekl, že jo... nebo, že ano... prostě souhlasil! Ale záhy dodal, že nejdřív musí na autobusák! :D Tak jsem mu řekla, že samozřejmě :)
Vysadil lidi, otočili jsme se a jedeme zpátky. Nemluvili jsme spolu... až za chvíli, když jsem jeli ulicí nahoru, on začal mluvit... a zvolil fakt téma! O kolegovi, kterého jsme asi někde cestou míjeli, když ho zastavili policajti - vůbec jsem si toho nevšimla... No dle jeho vyjadřovacích schopností v mé přítomnosti, jsem napoprvé vůbec nepochopila, o čem je řeč... tak mi to vysvětloval znova, až jsem to pochopila, a řekla mu, že jsem si toho fakt nevšimla... dalších pár vět o kolegovi a zase konec konverzace...
Jo, už vím... v jednu chvíli předtím jsem přemýšlela nad tím, jaký on je dobrý řidič, a jak se mi s ním hezky jede... no, to ale zrovna neplatilo pod viaduktem, tam proti němu pravděpodobně vyjelo něco, s čím nepočítal... usuzuju podle toho jak brzdil, jak já se lepila na to sklo za ním, jak z jeho úst zaznělo nějaké nesouvislé slovo, nic jsem neviděla přes tu jeho novou bundu.
Dojeli jsme do firmy, Josef konstatoval, že jsme tady, já řekla, že to je škoda, on mi popřál, ať se zatím mám hezky, já mu řekla "na shledanou"... jo, fakt dobrý!
Pracovat jsem nemohla, byla jsem zcela mimo, a navíc mě to zase táhlo ven... v jednu chvíli jsme se potkali, on se usmíval na mě, já se usmívala na něj... vlastně jsem měla pocit, že je vše OK... a že vůbec nemusím mít blbý pocit...
Když jsem byla po obědě, tak on vyjel z dílny... zkoušeli, jestli už ty dveře fungují... pak hned odjížděl... mával mi, já mávala s machršňůrou v ruce jemu... odjel... snad už všech rozpaků zbaven...
Fakt jsem si všechny ty jeho omyly spojovala s tím, že jsem ho možná trochu rozhodila... nemohl mi natočit lístek standardního vzhledu... otevřel dveře, které předtím 3.5 hodiny neotevřel... málem se srazil s něčím pod viaduktem... rozpačité mi přišlo i roztahovaní prstů od sebe, když si ruku opíral v jednu chvíli o řadící páku... třeba je to naivní, prsty si třeba jen potřeboval protáhnout... ale kdyby mě chápal jakou svou obtíž, usmíval by se na mě pak tak?
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat