Proužka na andělově svetru...

Proužka na svetru se mi tentokrát pouze nemíhala pod oknem, ale měla jsem příležitost se na ní hezkou chvíli dívat docela zblízka! Dokonce jsem s majitelem proužky i mluvila! Sice ne o ničem nadpozemském, ale on se u toho úplně nejvíc andělsky usmíval!

A když se na mě směje anděl, jsem také happy...

---

Mám pocit, že jsme vždycky jeden natolik zmaten tím druhým, že úplně přestáváme přemýšlet a ztrácíme koncentraci. Já se soustředím na detaily typu proužka na svetru a celý svět přestává existovat... Je jen anděl, já a proužka na svetru. Chci na ní šahat. Chci po té proužce přejíždět prstem. Chci té použky vidět větší kus než ten, který kouká z rozepnuté bundy.

O tom, že i on byl trochu mimo realitu, svědčí fakt, že jsme se oba trochu vyjeveně dívali na červený autobus, kterému jsme evidentně stáli v jízdní dráze, ale vůbec nás tato skutečnost nenapadla...

Když později odjížděl, mávala jsem mu... Vyjížděl z areálu firmy na hlavní silnici a ani nedal přednost zelenému autu.

Možná se Vám zdá, že si trochu fandím, když si to všechno dávám do souvislostí se sebou samou... tak holt přidám ještě jednu drobnou historku, jak jsem ho onehdá rozptýlila.

Jezdí dálkovou linku. 140 kilometrů. Má porouchané zadní dveře u autobusu, celou cestu je neotvírá, protože už by je také nemusel zavřít a tudíž ani odjet. Na 130. kilometru mu do autobusu nastoupím já (tehdy neměl svetr s proužkou ;) ), na další zastávce ho nenapadne nic jiného, než otevřít ty zadní dveře...

Jak už je to dávno! Takhle story už trvá tak dlouho, že podobných historek už pár ve sbírce mám, to vše doplněno o ty jeho srdceberoucí úsměvy - mé pravidelné dávky emocí - kdy se mu kolem očí dělají vrásky... Když se mi úsměvu nedostane, tak se pro změnu dělají vrásky mně.

Celou tu dobu - více než rok - nikdy neměl svetr s proužkou, tak proto teď nastala taková proužkománie... ;)