Motoristické nemoci a jiné strasti a radosti motorismu
Bolí mě ucho. Levé. A jak to souvisí s mou lásku k řízení?
Když jsem jela dnes z práce, otevřela jsem si okýnko, protože v autě, které stálo celý den na slunci, bylo vedro. To okýnko si otvírám skoro pravidelně (přítel to vždy komentuje tak, že si u mě v autě připadá jak na motorce). Za chvíli mi na bolavé ucho začala být zima, jen na to ucho, jinak mi bylo teplo. Zamyslela jsem se a první úvaha byla pouze ta, že bych si na bolavé ucho neměla nechat takhle foukat otevřeným okýnkem... přivřela jsem ho. Až pak mě napadlo, od čeho mě to ucho vlastně bolí...
Hledala jsem nějaký obrázek, který by se k následujícímu textu hodil. Pak jsem si vzpomněla, že tu mám tenhle motoristický obrázek...
Ne, nejezdím autobusem, mám obyčejné červené auto jménem Leštěna, přesto si ty autobusy hezky prohlédněte. V jednom sedí za volantem můj anděl... můžete hádat ve kterém... :) Jen slečna Ptáček nebude napovídat a už vůbec jmenovat!!! :D
Není to ani týden, co jsem mým mužem byla pochválena, jak řídím... s tím, že řídím trochu jako chlap! No, jak by také ne, když to mám od všech těch mých kolegů okoukané, jak se točí volantem! :)
Baví mě řídit, navíc ve sněhuprosté době je to opravdu radost. Ale ani v zimě nenechám Leštěnu upadnout do zimního spánku. Jen ji tak neproháním a dáváme si pozor na srnky, kterých je v zimě nějak víc a nebo víc opouští les a blíží se silnici. Jsou totiž pitomé a ani se nerozhlédnou, když chtějí náhodou přecházet. Teď také ráno, když jedu, občas nějakou zahlédnu, ale častěji brzdím, když na vozovce sedí ptáček. Vím, že se lekne a uletí, ale když já o něj mám vždycky starost, že to nestihne...
Ne, že bych jezdila do práce každý den autem, ale občas - většinou když chci jít na nákup, tak jedu autem. Přítel jezdí pravidelně. Vzhledem k tomu, že každý bydlíme jinde, tak občas máme v práci dvě auta. A kousek cesty společný. Nevím proč, ale vždycky jezdím první. On jezdí za mnou. Já na něj mávám z toho mého otevřeného okýnka. On na mě bliká dálkovými světly. Já na něj blikám oběma blinkry. A on na mě také tak. A takhle to máme necelých deset kilometrů. Na mostě mu pak z okýnka zamávám naposledy, protože odbočuji, a on jede rovně. Dva blázniví motoristé!
Už jsem tady kdysi psala, že jsem k mému autu získala jakýsi citový vztah. A to jsem ho ani nechtěla... nemám totiž vůbec dobré zkušeností s tím být majitelkou vozu. Moje předchozí auto bylo také červené, Fiat 600 - přesně takové jako na obrázku. S ním jsem si toho hodně užila a zažila... bylo by to na delší vyprávění. Bohužel jsem jednoho dne zjistila, že už ho nemám. Prostě si ho někdo vypůjčil... MOJE autíčko.
Rada na závěr (překvapivě to v autoškole, ani na školeních pro řidiče, kam pravidelně chodím, neříkají): pozor na průvan v autě, mohou z toho být ušní záněty!
Komentáře
Okomentovat