Úsměv! Vyletí ptáček...
Když jsem se dozvěděla, že se budeme fotografovat, hned jsem si vzpomněla na tuhle scénu z filmu Výchova dívek v Čechách... a stejně jako hlavní hrdina řešila jsem otázku, zda můžeme s přítelem stát vůbec vedle sebe.
Ne, že by náš vztah byl nějakým tajemstvím - oba jsme svobodní a tak jistě máme právo na to mít se rádi; jen nám to právo bylo upřeno v areálu firmy. Já od své nadřízené, on od svého nadřízeného dostali jsme jednoho dne každý přednášku na téma sexuálního obtěžování v práci; pravda, obě podání se výrazně lišila!
Jeho šéf specifikoval to asi takhle: "Až si zalezete do nějakého kumbálu, dělejte si, co chcete! Ale ať vás nikdo nevidí." A tak se také stalo... :) Moje vedoucí hledala rozpačitě slova a plácala cosi o řidičce, která byla svými kolegy obtěžována, a že by tedy na všechny měl být stejný metr, a cosi o tom, jak jistě není nic špatného na tom, že se máme rádi, ale že někteří nám to asi závidí (Že by nejvíc ta, která o tom mluvila?); tudíž jakékoliv projevy citů jsou nevhodné!
Od té doby, kdykoliv jdeme spolu po areálu, tak minimálně půl metru od sebe (pokud se můj drahý zrovna nepokouší o provokace před andělem...) a jakmile projdeme vrátnicí, hned se chytáme za ruku a líbáme se, jakobychom se celý den neviděli. Jen proto, že konečně můžeme! A také proto, že na hlavní bránu je dobrý výhled z mnoha kanceláří, včetně ředitelny! ;)
Dnes jsme se tedy měli fotit... Takovéhle hromadné focení jsem zažila naposledy před dobrými deseti lety, ještě ve škole. A vždy to bylo dle podobného modelu - pouze na základce venku v zeleni okolo školy na pozadí snímku a na střední v interiéru třídy v pozadí s tabulí, kde byla napsána aktuální data. Vždycky přišel pan fotograf a seřadili jsme se do tří řad; v první řadě se sedělo na tělocvičných lavičkách nebo na těch klasických školních židlích, uprostřed byla místa k stání a zadní řada také stála, ale na těch lavičkách či židlích...
Je jasné, že použít kancelářskou židli a postavit se na ní podobalo by se tak trochu kaskadérskému kousku, ale zato dámy vpředu seděly by pohodlně! :) A ani interiéry naší administrativní budovy nejsou vhodné k fotografování, vyjeli jsme tedy hledat vhodnou zeleň v areálu. Ano vyjeli! Autobusem... Sice nevím, proč bylo nutné hledat zeleň, když se před ni později postavil onen autobus a my před něj, ale možná mohla být vidět v průhledu skrz okénka... kdyby nebyla tónovaná!
Postavili jsme se do dvou řad. V předu ti malí a vzadu ti velcí. V první řadě jsem se fotila možná naposledy v první třídě a ani dnes tomu tak nebylo. Postavila jsem se vedle mého muže dozadu a nasadila úsměv číslo tři, který občas z důvodu nemístných poznámek pánů kolegů přecházel do výbuchu smíchu...
Ale kde je pan fotograf? Nikde nevidím nikoho neznámého, ani profesionální foťák na stativu!
Myslím, že se jmenoval Bohouš, ten řidič, který nás dovezl na určené místo... "Bohouši, tady máš foťák a foť, alespoň dvacetkrát!" Bohouš trochu tápal, jak se s aparátem zachází, ale statečně bojoval a fotil... zleva, zprava, s celým autobusem a pak jenom skupinu lidí s pozadím jeho autobusu... Z řidiče Bohouše stal se na chvíli fotograf!
Jo, a to víte, že jsem přítele chytila za ruku! :)))
Komentáře
Okomentovat