Izidor a modré peřícko ... (nebo?) ... Já a anděl

Hledajíc na internetu další modré peříčko, narazila jsem na něco zcela jiného... a zjistila jsem, kdo jsem. Jsem asi Izidor! Ani nevím, do které rubriky ten článek zařadit, tak od každého kousek...

---

Francouzské ochutnávky: Isidore et la plume bleue (Izidor a modré peříčko) je francouzské divadelní představení pro děti, které se aktuálně hraje v Paříži. Pro děti ode 2 let - skupina, se kterou se mentálně ztotožňuji zcela nejsnáze... Na představení bych klidně šla, jen bych si kvůli tomu musela vypůjčit nějaké děťátko, abych tam nevypadala nemístně. Zatím se musím spokojit s obrázky a děj si podle nich domyslet...

Myšlenky slečny Lenky: Izidor... hmm... vlastně Izidora bylo malé naivní káčátko, které si s maminkou a svými malými sourozenci chodilo hrát na louku. Pravidelně se tam scházelo mnoho kachních maminek se svými ratolestmi, které si celý den společně hrály... až na Izidoru.

Izidora nejraději chodila až skoro k lesu, kde nerušeně přemýšlela a snila. Snila o tom, že až vyroste bude krásná a najde si nějakého hodného kačera, kterému snese hromadu vajec... Co kačera! Urostlý labuťák by to mohl být!

Jednoho krásného dne zrovna vzhlížela k nebi, jestli tam její vysněný neletí. Byla trochu oslněna sluncem, ale zahlédla ho. Nebyl to kačer. Nebyl to ani labuťák. Byl to nějaký cizokrajný pták... nebo... možná... anděl... Jasně viděla jen jedno z jeho krásných modrých lesklých peříček.

Než se stačila Izidora vzpamatovat, nebylo po něm už ani památky. Její vyvolený jí uletěl a nezbylo nic víc než krásný sen, sladká vzpomínka a přání, aby se ještě vrátil... aby ho Izidora mohla alespoň vidět.

Zanedlouho, na témže místě, u lesa spatřila ho znovu. Opět se jen mihnul kolem ní, možná si jí ani nevšiml... ona k němu však vzhlížela, co jen jí vysoká tráva, která ještě pořád byla větší než Izidora sama, dovolila. Byl to cizokrajný pták? Byl to anděl? Pořád nevěděla...

Znovu a znovu postávajíc v pozadí ho tam u lesa potkávala. A snila. O tom, že ji vyzve, aby letěla s ním... sice to zatím moc neuměla, ale doufala, že by jí pomohl, aby létala stejně jako on... a poletí spolu do dalekých krajin... nebo... možná... do nebe...

Až jednou Izidora sebrala všechnu svou odvahu, kterou měla... Rozběhla se za ním, občas kousek popoletěla... za svým andělem do temného lesa. Prodírala se skrz větve stromů, ze kterými viděla jeho tajemný obrys a lesklé modré peří.

Konečně byl konec toho hustého porostu, Izidora se ocitla na prosluněném palouku... a přímo před ní tam pohopkával on. Nebyl to anděl. Dokonce to nebyl ani cizokrajný pták. Nebylo to ani andělské, ani ptačí pírko, co předtím mnohokrát viděla. Bylo to jen jedno osrstěné ucho. On byl obyčejný králík.

Vrátila se na louku. A jestli neumřela, tak tam Izidora žije dodnes... sama... nebo možná s kačerem...

Kdyby anděl věděl...: Kdyby to všechno anděl věděl! A kdybych já věděla, že anděl není králík!!!