Andělské prázdno

Vždy několik dní sním o tom, co všechno se stane, až se anděl vrátí. Když jsem hodně bláhová, občas si představuju i to, že se vrátí úplně mimo svůj turnus a vezmě mě s sebou do nebe.

---

Ne, nebere mě nikam!

Pravidelně se sice vrací, ale má úloha je v tom nijaká, v lepším případě zanedbatelná.

Stejně tak, jak odpočítávám dny zbývající do jeho návratu, po jeho příjezdu začínám odpočítávat hodiny a minuty zbývající do okamžiku, kdy zase zamíří zpět tam, odkud přijíždí.

Každým okamžikem, který není naplněním mých minimálních očekávání v podobě setkání s andělem či jeho krásného úsměvu a kterým se k času jeho návratu přibližuji, se ve mě zvětšuje prázdno. Nejprve je to malinká kulička na hrudi nebo v břiše, ale úměrně času se zvětšuje a cítím ji víc a víc. Kyne. Roste. Jako, když se nafukuje pouťový balónek.

V okamžiku, kdy za zatáčkou zmizí i jeho koncová světla, zůstává jen prázdno. Prázdno, které vyplňuje každičký kousek mého těla a divně tlačí a bolí.

Chvíli to trvá. Někdy i o trochu déle. Ale pak se začne rodit nový sen. Klíčí pomalu, ale jeho výhonky rostou do všech stran. Prorůstá všemi bolavými místečky a ta se začínají stávat lehčími a lehčími.

Zase se budu vznášet malý kousek nad zemí. Anděl se totiž vrátí!

Vrátí se a do té doby mám zase čas něco vymyslet. Něco, co se stejně zase nebude realizovat.