Volání anděla, můj a jeho strach

Jakmile se ke mně dostala informace o přesném místě, kde se anděl zjevil, započal ve mně vnitřní boj. Jít či nejít jen tak nenápadně kolem?

---

Nejít a litovat, že jsem přišla o tu možnost se andělovi přiblížit a trochu se nadpozemsky povznést na vlně jeho nebeského úsměvu. Nezažít uprostřed slunného dne kousek krásného snu pod nebem plným hvězd.

Jít tam a obávat se té myšlenky, co jen si ten muž zase pomyslí. Plus strach blíže nespecifikovaný, taková ta pubertální obava dívky z chlapců, které jsem se nikdy nezbavila, byť jsem pubertálním letům odrostla.

Jít či nejít? Jeho volání bylo silnější. Nemohla jsem zůstat sedět na židli a jeho bez povšimnutí nechat stál opodál...

Stál tam, kde mi mé tamtamy nahlásily, že stojí. Zkontrolovala jsem si ho krátkým pohledem a blížila jsem se k němu. Nenápadně, abych ho moc nepolekala. Všimnul si mě... a přes veškerou mou nenápadnost a přirozenost se stejně leknul.

Nelogicky opustil to místo, na kterém do té chvíle stál téměř jak spartakiádní cvičenec na značce. Mou přítomností ta značka zmizela. Nacvičená cvičební sestava byla zapomenuta a začalo něco na způsob chaotického pohybu. Možná chtěl utéct. Neměl kam. Popošel jen o kousek dál...

Ano, jako gentleman mě pozdravil jako první. Ano, i se usmál nebo něco na ten způsob. Ale jak jsem si to mohla užít, když jsem za prvé zase chtěla zastřít to, že vlastně nikde není nic zajímavějšího než on, a když jsem trochu zklamaně přemýšlela nad tím jeho ústupem přede mnou.

Zbývalo mi projít po chvíli tím místem zase zpět. Opakovalo se totéž. Zase stál na místě, na kterém už chvíli nehybně stál. Do té chvíle, než mě spatřil... přemístil se... nesměle popošel... kdyby nechtěl působit nenápadně, popošel by jistě ještě o kousek dál.

Bojí se? Mě? Nebo mu jen vadím já a můj pohled, ze kterého běžně čiší snad každá má myšlenka? Umí číst v ženiných očích a přečetl si v těch mých něco zcela nepřípustného?

Kdybych jen věděla, co si anděl myslí...