O zlomeném doutníku na vrcholu kopce s rozhlednou, ze kterého vůbec nebylo vidět

Je neděle večer a mě už zase tak trochu tíží ta myšlenka, že víkend je pryč a celých následujících pět dní mě do zadku bude tlačit ta židle, kterou mám v kanceláři. Tak si ještě užívám posledních pár chvil na mém pohodlném křesle, nohy jsem si dala nahoru a na ně notebook.

Vzhledem k mé nelásce k jakýmkoliv domácím pracem jsem na sebe pyšná, kolik jsem toho zvládla za víkend a jak to mám teď doma skoro jako nové! Včerejší den, který se předem zdál být bez programu, jsem od rána do večera vyplnila prací. Dnes jsem si plánovala odpočívat. Vpodstatě to tak bylo... i ten výlet byl...

---

Žádná velká túra vzhledem k averzi mého přítele k jakékoliv turistice; zkráceně řečeno někam dojet autem, nikam daleko nechodit, pokoukat a zase jet dál. Dnes jsme vyjeli na nejvyšší horu Českého ráje, ale vzhledem k nulové viditelnosti, přestože bylo jinak slunečno, nemělo význam jít na rozhlednu. Na místě, odkud je jinak vidět do širého kraje, jsme si dnes připadali jako na konci světa - pod mezí za lesem bylo už je bílo. Ale přímo v těch 744 metrech nad mořem sluníčko svítilo, hřálo, jednoduše bylo tam příjemně.

Krom toho, že jsem se celou zimu těšila právě na to sluníčko a na kratší či delší výlety do přírody a do neznámým míst, tak jsem se těšila i na to, až si sednu někam na slunko a potáhnu si z voňavého doutníku... má malá vášeň :) Ani nevím, jak to vzniklo. Vždycky jsem si myslela, jaká jsem zapřísáhlá nekuřačka, až na jedné dovolené jsme si s přítelem fakt už nevím proč koupili náš první společný doutník.

Na další dovolené jsme si koupili další a stal se z toho takový náš malý rituál pro občasné - velmi sporadické - chvíle pohody někde na slunku v přírodě. Ten doutník, který nám můj milý koupil ještě na podzim, se měl završení svého osudu dočkat až dnes. Poučena z těch chvil, kdy jsme na Silvestra nebyli schopni zápalkami zapálit náš amaterský ohňostroj a vraceli jsme se pro zapalovač, vzala jsem ho s sebou bez přemýšlení.

Na louce, kde jsme celý podzim pouštěli draka a už několikrát jsem se přítele ptala, jestli by to nešlo i na jaře, protože mi to chybí, i dnes foukalo. Jak by také ne, na vrcholku hory! Takže ten zapalovač byl namístě! A bývalý kuřák také, protože mě to prostě nejde. Zapalováním počínaje, přes peripetie typu "Ten doutník nefunguje!"

I bývalý kuřák usoudil, že nefunguje...

"A nevadí tomu, že je tady zlomenej?"

" No jo, tak jestli je zlomenej, tak to je pak jasný!"

Můj doutník, který tak dlouho čekal na svou příležitost, a já na něj, byl po tom všem překládání z místa na místo celou dlouhou zimu a dnešní cestě na vrchol hory prostě zlomený! No, ale ten bývalý kuřák na ten doutník vůbec neměl takovou chuť jako já a mě ta půlka, která z něj takto nechtěně vznikla a která už konečně fungovala, stačila! Parádně se mi po něm zase točila hlava!

Ale stálo to za to! Ty okamžiky, které s sebou nesou kouzlo pohody a vzpomínek na ty doutníky v minulosti, k tomu štiplavá chuť kouře v ústech a kousky tabáku, které žvýkám mezi zuby a které mají slovy nepoplatelnou chuť - od sladké až po pálivou, a jako bonus to odfukování obláčků kouře...

V těch 744 metrech foukalo a všechny mé rádoby obláčky s sebou bral vítr.