Moji koledníci
Byly to mé první Velikonoce tady v bytě. Jestli jsem všechny předchozí Velikonoce přecházela bez povšimnutí, tyhle jsem nemohla přejít. Dalo se předpokládat, že přijdou malí koledníci. Myslíte, že malým dětem potažmo jejich maminkám uděláte radost malovaným vajíčkem?
Malovala jsem jen jedno. Ještě k tomu to byla velká improvizace... ale něco červeného na pár srdíček z lásky se snad v každé domácnosti najde. Srdíčka byla jen miniaturní a bylo jich pár, aby se obdarovanému, až ho bude loupat, celý vnitřek vajíčka neobarvil načerveno od náplně gelové tužky, která asi není určená k potravinářským účelům...
Pro ostatní koledníky jsem nakoupila sušenky. Nečekala jsem jich mnoho, takže jsem usoudila, že dva multipacky po šesti kusech budou stačit. Vybrala jsem dětičkám takové, aby se jim líbily - s obrázky od Disneyho, medvídkem Pú a jeho kamarády. V osm jsem vylezla z postele, abych malé koledníky svým případným neupraveným zjevem nevyděsila. Sušenky jsem měla narovnané na tuniské vyřezávané misce z olivovníku. Medvídek Pú na olivovníkovém dřevě - stylové Velikonoce! :)
Brzy přišlo pět dětí naráz a skoro polovina sušenek zmizela. Vůbec jsem je neznala. Možná byly místní, když jich šlo tolik naráz, ale natolik dobře se v těch dětech z vesnice neorientuju. Trochu jsem se začala obávat, aby zbylo na všechny koledníky...
Po nich přišel kluk s malou holčičkou, asi jeho sestřička. Nezpívaly klasickou "hody hody doprovody" a chlapec byl skromný, nechtěl ani sušenku a vzal si jen bonbón, které jsem na misku naaranžovala, aby nebyla úplně prázdná. Dokonce věděl, že s pomlázkou nejde na koledu jen proto, aby mi s ní omlátil loni zrekonstruované dveře, ale že mi musí naplácat... prý abych nebyla nemocná. No tak hurá!
Poté mi do dveří pomlázkou začali mlátit dva výrostci něco kolem patnácti let. Znala jsem jen jen jednoho z nich, už tady ve vsi ani nebydlí a, když tu bydlel, nikdy neměl potřebu mě zdravit, když jsme se potkali. Zazpívali první sloku koledy a přestali. Tušila jsem, že nejdou na koledu ani pro vajíčka ani pro sladkosti, ale nic jiného jsem opravdu neměla. Jeden řekl, že to nevadí, druhý se skoro otráveně zeptal, jestli nemám žádné panáky! Vzali si sušenku... možná s oslíčkem Ijáčkem.
Jako další přišel tatínek - toho jsem neznala zcela jistě, takže nějací lufťáci - s dvěma malinkými dětmi, holčičkou a chlapečkem. Byli roztomilí! Na takovéhle koledníčky jsem se přece těšila, jen ten jejich tatínek s velkým košem v tu chvíli už vrchovatým mi tu chvíli kazil, nabyla jsem dojmu, že děti byly jen zástěrkou k tomu, jak doplnit zásobu sladkostí a jak si dopřát klasických velikonočních vajíčkových salátů, vajíčkových pomazánek, chlebů s vajíčky a podobně.
Pár minut před dvanáctou zvonil poslední koledníček, také jsem ho neznala. Šel sám, bylo mi ho trošku líto. Vzal si předposlední sušenku.
Jedna sušenka právě s medvídkem Pú zbyla. Věnovala jsem jí jako bonus k tomu "malovanému" vajíčku... snědli jsme ji spolu v lese, kde jsem relaxovali a slunili se a tak vůbec si užívali krásného skoro letního dne... :)
Příští rok tento den asi zmizím ze světa, jako to udělali skoro všichni v tomhle domě, neb to bylo zabité dopoledne. Nemuseli jsme na paloučku v lese trávit pouze odpoledne, ale mohli jsme si tam zrovna v poledne udělat piknik!
Snad jediné pozitivum: ani jsme letos neměli pozvracené schody v domě, jak většinou na Velikonoční pondělí bývají.
Komentáře
Okomentovat