Andělské detaily

Nevyléčitelná závislost na cizím muži doplněná nepřekonatelnou fóbii z něj jsou vcelku zvláštní a šílenou kombinací. Ještě, že anděl má tutéž fóbii (nebo si to úspěšně namlouvám) a že mi ke štěstí stačí opravdu málo... jinak by mé sladké bláznovství logicky muselo přejít do stádia, které by si žádalo návštěvu odborného lékaře.

---

Chtěla jsem si z něj prohlédnout každičký detail, v ideálním případě spočítat počet proužků na jeho stejnokrojové kravatě, kterou si váže tak ležérně, až z toho lze vyčíst s jakou nelibostí ji nosí. Přitom mu tak sluší! A slušela mu i dnes, ale ty proužky jsem opravdu neměla příležitost spočítat! Kdyby se mi to povedlo, tak si výsledné číslo stejně nejsem schopná zapamatovat, protože ten chlap má tu schopnost mě zbavovat rozumu.

Takže můžu povědět jen to, co jsem si zapamatovala a co jsem z nepříliš vhodného úhlu k pozorování viděla... i když atmosféru okamžiku a to prchavé kouzlo nemůže stejně vystihnout žádné slovo. Copak se dá popsat andělský úsměv?

Andělský úsměv skrývající notnou dávku rozpaků, byl hned druhý z detailů, které mi utkvěly. Tím prvním bylo pravé směrové světlo jeho vozu, kterým signalizoval odbočení do zastávky... blinkr... mrkal na mě téměř spiklenecky, neb byl již svědkem několika mých blízkých setkání s andělem. Kdyby ten mohl mluvit a dovolil mi tak nahlédnout do nemluvova nitra!

Nic jsem neslyšela. Ani od němého svědka. A skoro ani od němého anděla. Byla jsem nucena nasávat atmosféru okamžiku a uložit si do paměti každičký detail. Jeho mobil a jeho brýle odložené vedle odbavovacího strojku. Jmenovka řidiče nesoucí jeho jméno vyvěšená ne na košili, ale až u stropu jeho vozu. Pravý rukáv jeho košile. Jeho pravé ucho. Prošedivělé vlasy. Chtěla jsem vidět víc! Pod jmenovkou zpětné zrcátko...

Zahleděla jsem se do odrazu jeho očí v tom zrcátku. Sledoval silnici před sebou, ale nejen tu chtěl mít pod kontrolou. Zahleděl se do téhož zrcátka, co já. Asi jsme se trochu lekli oba dívajíce se jeden druhému do očí, přestože jsem byla za jeho zády. Po zbytek cesty už jsem se tam nepodívala... možná ani on ne.

Rozloučili jsme se. Jako dva lidi, kteří se na sebe do zrcátka nikdy nedívali. Jako dva lidé, kteří se na sebe zvědavě ani později nebudou dívat. Jo, čekajíc na další autobus, dívala jsem se, jak odbavuje své další cestující. Jakmile je odbavil, zase mě pohledem vyhledal. A zase se trochu ulekl, že jsem ho viděla, že se dívá.

Když odjížděl, tak se ještě ohlédl a usmál se... skoro jako když věděl, že na to čekám. Ale už netušil, že čekám, že se ohlédne ještě jednou... a on už jen prostě odjel.

Pro někoho trapná historka z autobusu, pro mě zážitek, ze kterého zase pár dní budu žít... a vzpomínat. Tyhle maličké detaily jsou všechny dohromady jednou velkou radostí. Když jsem četla blog jiné slečny Lenky, vzpomněla jsem si na jinou z andělských historek. Maličkost, která se mohla stát někdy před půl rokem... a ještě teď na to vzpomínám s láskyplným úsměvem.

Drobná krátká historka pro Vás jako bonus k nudnému popisu cesty hromadným dopravním prostředkem

Chtěla jsem s ním tehdy mluvit o samotě, nikoliv o ničem intimním, přesto rádoby nikým neviděna. Jen jeden detail z toho setkání, které se událo kdesi u mycí linky. Možná měl o mě starost, možná viděl, že nevnímám nic kromě něj, a možná tušil, že mi hrozí nebezpečí. Procházeje pod čímsi nízkým, co jsem tehdy opravdu neviděla nebo jsem to jako hrozící nebezpečí nevnímala, říkal mi: "Pozor na hlavu."

Jak výstižné nikoliv pro tu chvíli, ale pro všechny dny budoucí včetně toho dnešního...