Zažít něco (s)nového!

aneb Nejen o mně a panu andělovi, ale i o mém M. a rivalce Anně 6. srpna 2008 Vyšla jsem ze dveří budovy a nalevo ode mě on... pozdravil mě, odpověděla jsem mu a běžela jsem dál... Nic mimořádného, žádná známka toho, že by se mnou měl nějaký problém po tom, co slyšel (nebo neslyšel)... Později jsem šla za Annou , fakt jsem šla za ní... kdybych věděla, že tam bude, tak tam nejdu... ale když jsem se blížila a viděla jsem mokré koleje od myčky k pumpě a zadoufala jsem, že jsou od jeho Crosswaye, tak jsem se i těšila :) No, a pak jsem viděla i zadek Crosswaye se známou SPZ... a Josefa u stojanu... zaregistroval mě, já jeho... usmáli jsme se na sebe, nevím, kdo z nás se usmíval první, teoreticky to mohl být i on... a kdo uhnul první pohledem také nevím... já si z toho nikdy moc nepamatuju a jsou to přitom tak emotivní zážitky. 8. srpna 2008 Šli jsme s M. po dvoře a přidal se k nám kolega z U.... s M. něco řešili, tak jsme stáli ještě chvíli přede dveřmi budovy, když tu z ní vyšel Josef... ř...

Včera jsem psala, že mi nevadí, že na obličeji nalézám vrásky . Že ale stárnu, to mi vadí!!! A jak jsem dnes přišla na to, že stárnu? Těšila jsem se do ZOO. Těšila jsem se jako malá. A pak, v ZOO, jsem nějak to mé nedospělé nadšení nemohla vůbec najít... :( Přesto tam bylo hezky... podívejte... Abych pelikánovi nezáviděla, šla jsem si po ZOO také zaplavat... a voda je ještě parádní!!! ;) Tak doufám, že si jí ještě trochu letos užijeme! To jsou krasavci!!! A tohle krasavice!! Pruhovaná... :) Ale tenhle vypadá nebezpečně... minimálně budí respekt... A sloni... v mém dětství favorité ze říše zvířat... a i dnes se mi líbili. Ale to dětské nadšení tam nějak nebylo... a to mě děsí... :( Další fotky si můžete prohlédnout v galerii .

Ne že by mě to trápilo jako mnohé jiné ženy, ale při zevrubném zkoumání obliče nalézám na něm vrásky... A nevadí mi to vůbec, když najdu tu, kterou mám ráda! Mám ji tak ráda, že je mi líto, když sama od seme zmizí... a že už jsem ji dlouho neviděla!! Ale ona se zase vrátila!!! :))) Zatím je jen nepatrná, ale třeba se mi do té tváře vryje mnohem hlouběji... Mám ji na levé tváři kousek od koutku rtů! Ano, je to ta vráska od usmívání!!! Jakmile jsem rozhodla napsat tenhle článek, vzpomněla jsem si na toho chlapa na fotce! Dlouho jsem neměla potřebu se na tu fotku dívat... a teď najednou zase vidím všechno to, co se mi na něm líbilo. A to je to jenom fotka! Přesto z ní čiší to jeho pohodářství a bezstrarostnost... a nebo se na něm takhle poznamenaly jen jeho věčné úsměvy na turistky? Můj pan anděl, jehož fotku Vám sem dát z pochopitelných důvodů nemůžu, už má v obličeji také pár vrasek. Mimojiné kolem očí ty, které se rozbíhají ve tvaru vějířku. Také od úsměvu... pan anděl se směje předev...

Abyste měli představu, jak do dopadlo, když jsem se na ten dnešek tak chystala, hodila jsem Vám sem můj dnešní zápisek z deníčku ... ale že to dnes byl i jinak prima den!!! :))) Akorát mám trochu obavu, že možná poslední letní... :( Že můj drahý podotkl, jestli jsem si náhodou nezapomněla vzít ještě sukni nebo tak něco, to už jsem říkala. Překvapivě ani nekomentoval ten výstřih u šatiček, který možná nebyl rafinovaně sexy, ale možná spíš vyzývavě sexy, ne-li ordinérní. Celkově můj dnešní outfit, ve kterém jsem se cítila překvapivě dobře a dokonce jsem se líbila sama sobě, ohodnotil poté, co jsem mu sdělila, že pan anděl byl mnou asi trochu překvapen, slovy: Za mnou přijít takhle oblečená holka, tak nejsem překvapen, ale chápu to jako jasnou výzvu... a následoval nějaký nepublikovatelný výraz. Ráda si beru k srdci všechno doslovně, zvlášť, když se toho dá využít! Ne, nezapomněla jsem si vzít sukni nebo tak něco, zapomněla jsem si vzít kalhotky, když jsem se na mého muže šla podívat poz...

aneb Dnešní retro Dnes je to trochu jako za těch starých časů. Je 12:11, Josef odjel hlavní branou a já si začínám psát. Byl to až neskutečně retro den. Jako za starých časů vyparádila jsem se ryze žensky. Šatičky s výstřihem, nad kterým, jak jsem čekala, se drahý můj bude pozastavovat. Překvapil a pozastavoval se pouze nad tím, zda jsem si nezapomněla vzít třeba ještě sukni nebo tak něco. Ne, nezapomněla. Ne, nezbláznila jsem se! Naopak připadala jsem si dobře a vlastní outfit se mi zamlouval. Po dlouhé době jsem se líbila sama sobě. Vyhlížela jsem pana anděla a přejížděla jsem si rtíky balzámem a zase vyhlížela onoho muže, div jsem občas nevypadla z okna, a přikrášlovala jsem se... a tak pořád dokola. Mohlo být kolem jedenácté, když přijel. Sice jsem běžela k oknu za mnoha zvuky přijíždějících autobusů, ale když jsem zaslechla ten poslední, byla jsem si jistá, že je to on... a to jsem ho ani neviděla. A hned jsem běžela za ním na pumpu. I když jsem tam viděla jen kousek Crosswaye, by...

Pobíhajíc toho prvního půl roku za panem andělem chtěla jsem být co nejoslnivější a nejkouzelnější. Vlastně ani nevím, kdy přesně jsem na to rezignovala... možná to bylo tak nějak postupně... Jakmile jsem pochopila střídání těch dnů, kdy po něm nebylo ani památky a kdy naopak z andělských výšin slétal ke mně na zem, plně jsem se tomu turnusu přizpůsobila. Večer před jeho sestupem z nebes umyla jsem si vlasy, případně absolvovala další zkrášlovací procesy, a dlouze jsem přemýšlela, co si druhého dnes vezmu na sebe, aby to bylo pokud možno rafinovaně sexy a k tomu i vhodné do zaměstnání. Šla jsem brzy spát, abych byla druhého dne svěží ( i když vší nervozitou jsem stejně spát nemohla )... Ráno jsem znovu přehodnotila vhodnost vybraných kousků oděvu. Nečesala jsem se - to já se ale nečešu nikdy. S přehnanou pečlivostí jsem na oční víčka nanášela stíny a řasy zvýrazňovala ultra black řasenkou, myslíc při tom na mého anděla a na to, jak na něj budu pomrkávat. Rty jsem přejela barvou zvýrazň...

aneb Jak jsme s panem andělem zase nemluvili a jak to nakonec všechno prasklo 17. dubna 2008 ... zase mu to tak slušelo!!! V kantýně jsem krom ostatních zdravila speciálně i jeho, dívajíc se na něj zatímco on se díval na mě a přidala úsměv... i když jsme kolem sebe tak nešikovně prošli, že si toho ani nemusel všimnout... z jeho strany nic mimořádného, trochu mě to zklamalo... snad si na mě v pondělí neutvořil negativní názor... Když později odjížděl, šla jsem zase po dvoře. Projel bránou a ještě jsem se za ním dívala, musela jsem si ty poslední pohledy užít, vždyť ho skoro 14 dní neuvidím! Taky si mě pak všimnul... a mával :) Tak jsem mu taky mávala... a ještě se za ním dívala a dívala... až mi zmizel... 29. dubna 2008 V očekávaný čas jsem šla na pumpu, Anna mě tam zase usadila do okýnka... tak koukám na kamery, kdy ho uvidím přijíždět... nevím, kolik bylo, to už jsem sledovat nestačila, ale přišlo mi, že to trvalo docela dlouho, než přijel... Anna mu připravila klíčky od ad blue do o...

Se vší chutí jsem minule psala první kapitolu blogového románu, literární soutěže na iDNES. Ale poté, jak pan Viewegh ohodnotil ty první kapitoly a jak z příspěvků několika soutěžících sestavil vlastní pokračování , jsem byla znechucena. Už jsem nechtěla psát dál... Michal Viewegh je mým oblíbeným autorem, mám v knihovničce snad všechny jeho knížky, ale co se příběhu Káči týká jsem nějak na rozpacích. Káču trochu chápu (v tom hledání lásky), ale jinak je to fakt Káča! Až je to absurdní! Poslední kapitola končí tím, že Káča dostává od šéfa poukaz na víkend v Paříži. A pan Viewegh říká všem potencionálním spisovatelům: "Katka má odjet na víkend do Paříže - tak ji nechte odletět (i zpět) a hlavně popřemýšlejte, s kým pojede…" Do Paříže! Po lásce toužící Káča má jet do Paříže! U toho se mi nechtělo chybět... zvlášť, když už mi začalo běžet hlavou, že Káču nenechám odletět, ale odjet... autobusem... :) Píšu autobiograficky. A jak mě bavilo všechno to vzpomínání na nesmělého řidi...

Dovolím si na úvod citovat MiloSKa a část jednoho jeho komentáře zde na blogu: "Na to vyrovnávanie sa so životom máš predsa ten blog..." protože tato myšlenka mě donutila dopsat konečně článek, který už tu mám nějaký čas v rozepsaných. A také jsem se rozhodla napsat ho úplně jinak... Mám pocit, že většina blogerů má nějaké vnitřní trápení. Něco nám schází nebo naopak přebývá. Náš reálný život není zcela naplněn a tu tam je v něm nějaké prázdno. Tím prázdnem rozhodně nemyslím všechny ty dlouhé večery, které trávím sama doma, i když i ty jsou toho součástí. Jsou daleko závažnější prázdna v mém životě. A náhražkou čehosi může se stát i blog. Blogový svět je velmi podobný tomu reálnému, ač nechápu to, k čemu je zde dobrá třeba přetvářka nebo obviňování kohosi z čehosi, když v reálném světě užijeme si toho všeho až až. Někdo sdílí fotky, jiný svou tvorbu... já sdílím svůj život. S Vámi. Můj blog je občas tokem těch nejniternějších myšlenek, které bych třeba ani nevyslovila... i k...

Sami jste dobře viděli, jak to dopadalo, když slečna Lenka v uplynulém týdnu přemýšlela. Tak dnes raději fakt ne! ;) Navíc ten můj pesimizmus pořád prahne po něčem sladkém, už asi dvě tabulky čokolády mu za uplynulý týden neodolaly, takže jsem se rozhodla mu něco dobrého upéct. Mému pesimizmu a mému nedělnímu strávníkovi ( hledáním odkazu na tenhle článek jsem právě zjistila, že k obědu bysme si mohli dát langoše! ). Už jsem tady říkala, jak moc ráda se dívám na pořady o vaření a prohlížím si kulinářské časopisy. Většinou ale zůstane jen u koukání a vařím osvědčená, rychlá a jednoduchá jídla. Ale tenhle recept mě zaujal - píchaná buchta . Je totiž maxi jednoduchý ( nechtěla ses učit péct, Ptáčinko? )!!!! Původní recept jsem viděla v časopise, ale nakonec jsem se inspirovala tímto výše uvedeným ( za pomoci tohoto úžasného článku jak vážit bez váhy a neušpinit si odměrku :) ). A v tom původním receptu psali "Udělejte do upečené buchty obráceným koncem vařečky díry. Čím víc, tím...

Následující fotka vystihuje úplně všechno... Krásný motýl zmizel a podívejte se, co zbylo... Dovolím se ještě zopakovat tu včerejší výzvu: Pohřešuje se můj optimizmus. Je tak akorát vysokej a tak akorát širokej. Má naději v očích a při chůzi jeví známky radostného poskakování. Chodí oděn v jásavých barvách a barvy vlasů mění každou chvíli. Zvláštním znamením nezvěstného jsou nesčetná zjizvení, pravděpodobně po napadení pesimizmem. Naposledy byl spatřen včera okolo poledne, když nastupoval do vozu značky Irisbus Crossway bílé barvy s výrazným zeleným nápisem. Pohřešovaný byl viděn ve společnosti asi padesátiletého muže, který měl na sobě košili světle modré barvy a tmavě modré kalhoty. Poté odjeli neznámo kam. Žádám spoluobčany, kteří mají jakoukoliv zprávu o pohybu mého optimismu, popřípadě muže, který ho doprovázel, nechť mi to neprodleně sdělí zasláním komentáře pod tento článek... Optimizmus je prostě pryč. Doufám, že se zase brzy najde... Nemá smysl už nic dalšího dodávat... snad j...

Čím víc se na něco těšíme nebo čím vím to potřebujeme ( a já to fakt potřebovala! ), s o to menší pravděpodobností se nám toho dostane ( a mně se toho nedostalo vůbec! )... :(

Možná už se nepamatujete na písničku, kterou jsem Vám tu "pouštěla" začátkem jara... je srpen a písnička je najednou úplně aktuální... ale kouzlo jako na jaře už nějak nemá... Szidi Tobias - O verande ... snad proto, že onen kýžený čas je zde. Sice nesedím na verandě, přesto je mi dobře. Mám tenhle čas ráda. Naštěstí už jsem vyrostla z let, kdy by mi mohlo být líto, že prázdniny se blíží ke konci... takže nejen hmyzáci, ale vůbec nic mi nevadí... Prostě v auguste je (nejen) na verande dobre ... :) Jen ta veranda mi nějak chybí... Jen někdo, s kým bych mohla počítat ovečky, mi chybí... ( a ani by to nemusel být ten Ivo :) ) Někdy mám pocit, že jsem na tom celém světě tady úplně opuštěná... Nemám s kým sedět na verandě, kterou vlastně ani nemám... Pokuřovat bych nemusela, ale ani ten dovolenkový doutník jsem letos neměla... jakto? :( Možná mi ke štěstí chybí skutečně jen ten doutník... nebo ne?

Jsem nepostradatelná... jen mám pocit, že si to nikdo nějak neuvědomuje. Možná je to jen jakási iluze o nepostradatelnosti, možná bych ráda byla nepostradatelná... alespoň pro někoho... třeba jen pro jednoho člověka... pro jednoho jediného. A jsem zase tam, co vždycky. U jednoho jediného člověka... :) Byla jsem totiž dnes v práci a mám najednou pocit, jako bych nikdy žádnou dovolenou neměla. Počínaje ranním probuzením byl to velmi náročný den a chtěla jsem toho hodně stihnout, ale místo toho řešila jsem absurdní problémy, které už mohly být dávno vyřešeny, a já bych stihla všechno, co jsem stihnout chtěla... ale takhle se to fakt nedalo... a to mě zítra čeká ještě náročnější den... A proto ty úniky od reality! A rychlé myšlenkové přesuny od děsu unavujícího stereotypu protkaného povinnostmi a zbytečnými těžkostmi do modroučkých peříčkových sníčků . Dovolená je pryč a najednou by nebylo vůbec nic, na co bych se mohla těšit... čas by se vlekl od víkendu k víkendu... ale já mám sníčky a o...

Mám tu ještě posledních pár dovolenkových fotek... tentokrát jsem výběr nazvala Sosáčkama sosáme a fotky můžete shlédnout na následujícím videu... ... a nebo si je můžete prohlédnout v galerii . Přítomnost tolika hmyzu mi připomíná to, jak si žiju doma v harmonii s vosama... Nic jim nedělám, takže ony nic nedělají mně a já mám alespoň nějakou společnost... jsou to moje milá domácí zvířata... :) Už jen chybí, aby si u mě na okně postavily báň! :D Jediné, co mi na nich vadí, že jsou již od rána pilné jako včelky a jen, co začne svítit slunko, začnou poletovat kolem mých pokojových květin a pojídat jejich asi chutné šťávičky. Kdyby jenom poletovaly a pojídaly, ale když ony u toho ještě pobzukují... a mě to budí... ... ale co už. Zítra mě budit nebudou, zítra mě vzbudí budík a sama budu muset být pilná jako včelička už od rána. Musím Vám to říct: Jak mně se nechce! :( No, a co se mého blogu týká, tak už tady zase nebude takhle přeobrázkováno a přezážitkováno, ale zase Vám začnu vyprávět v...

Malou už znáte, ona teda moc malá není protože má skoro sto osmdesát centimetrů, ale Velkej je tak velkej, že je vedle ní prostě velkej a ona je tudíž malá. A Malá a Velkej vyrazili zase včera spolu na výlet, tentokrát na hrad Valečov . Malá tam nikdy nebyla a vždycky snila o tom, že se tam povídá. A protože Malá a Velkej měli dovolenou, tak se ta návštěva na zřícenině konečně povedla... Vida, tady je Malá a za ní stojí Velkej! To se Malá tvářila ještě nadšeně... ... jenže pak šli Malá s Velkým konečně na ten hrad a Malou to hodně zklamalo. Čekala zříceninu a čekala, že bude moct pod otevřeným nebem nasávat atmosféru pradávných časů a kochat se výhledy do kraje. Jenže prohlídkový okruh vedl pouze skalními chodbami... z hradní věže je zpřístupněna pouze malá místnost nacházející se za oknem se zábradlíčkem ( dole na fotce v levé spodní části hradní věže ). Tohle Malá fakt nečekala. Hromady cihel mají mnohem větší kouzlo! A tak Malá se pak už jen dívala do kraje a smutně hleděla na Bezd...

aneb Jak jsem se stala cestující pana anděla a jak jsme spolu konečně hovořili 3. dubna 2008 Stále zvažuju tu variantu stát se Josefovou cestující. Možné to je, protože už mám 2,5 hodiny přesčas... chybí mi jen dostatek odvahy... mám strach z toho, jak by to dopadlo... jak trapné by bylo naše mlčení a na druhé straně k tomu všechno to očekávání... nevím, třeba by to dopadlo překvapivě nad očekávání ;) 8. dubna 2008 Ráno v posteli jsem ještě přemýšlela, jestli vstávat a nebo ne... jestli nemám přece jen jet do práce s ním... fakt jsem to chtěla udělat, ale nakonec neudělala... řekla jsem si, že v pondělí... celou sobotu budu na školení, tak volné pondělní ráno bude jen vítané. Uvidíme... 12. dubna 2008 Tak jsem to nahlásila nadřízené, že v pondělí asi přijdu později = v deset :) To jsem zvědavá, do kdy mi to odhodlání vydrží... pondělí 14. dubna 2008 Je 8:24... za hodinu a čtvrt se uvidíme, u něj v autobuse... bojím se :/ Ale zatím si tam moc nepřipouštím, co bude... prostě to neřeším a...

Znáte to také, že přijdete z koncertu, a pustíte si doma úplně tu stejnou hudbu? Snad pro drobný posun časem zpět a pro připomenutí té úžasné hudby... Bohužel jakkoliv reprodukovaná, nikdy nemůže mít to kouzlo jako na živo. O slovenské skupině Družina jsem nikdy neslyšela a neměla jsem o ní nejmenší tušení. Do té doby, než se objevila na programu letošního Jabloneckého kulturního léta nesoucího se v duchu world music a jejich koncert mě jako jediný zaujal. A konal se právě dnes... Vlastně jsem si na to vzpomněla skoro náhodou až včera, že bude ten koncert, na který chci jít. Sice jsme měli trochu jiné plány, ale nakonec jsme to přehodnotili a šli na koncert... a zvlášť po tom, co jsem si včera obstarala jejich CD a připravila jsem se na to, co uslyším. Co Vám budu vyprávět, těšila jsem se, až to uslyším na živo. A bylo to paráda... malá ochutnávka z youtube ( asi již staršího data, neb hudebníci už od té doby o něco zestárli ): Byla to paráda!!! ( klidně Vám to zopakuju ještě několikr...

Tento článek bude dílem slečny účetní, která ve mně dřímá. A dřímá už momentálně druhý týden a klidně by si spánkové období prodloužila, kdyby mohla... leč v pondělí se brzy ráno vzbudí nejdřív slečna Lenka a asi hodinu na to se bude muset probudit i ta účetní v ní. Nacvičila jsem si to trochu už dnes v noci, kdy jsem pár minut před půlnocí zadávala do internetového bankovnictví příkaz na úhradu faktury za elektřinu a druhý na úhradu faktury za internet. Ještě jsem to nezapomněla! A také jsem zrovna před chvílí na toaletě začala rekapitulovat všechna ta navýšení nákladů, která s sebou dovolená doma nese. Už zase mi totiž došla rolička s toaletní papírem! Uvědomila jsem, jak neúměrnou rychlostí ho spotřebovávám... Uvědomila jsem si, kolik vody budu muset zaplatit za všechna ta spláchnutí nad plán a za všechnu tu vodu z kohoutku na mytí rukou nebo na vaření... Uvědomila jsem si, o kolik víc jídla jsem nucena nakupovat a rostou tím mé osobní náklady... všechny ty snídaně, obědy a večeře, ...

Když jsem se Vás asi před čtrnácti dny ptala, kam na dovolenou, doporučen mi byl mimojiné Český ráj. Že je to ráj, s tím souhlasím. Jeli jsme tam tedy včera po obědě alespoň na výlet... a byli jsme tam fakt za chvilku. Už dlouho jsme chtěli jít do arboreta u Hrubé Skály, a tak jsme šli - arboretum Bukovina . Arboretum to je takový lepší les. Spousta stromů různých druhů a různého zeměpisného původu, z nichž většina je popiskou, která tyto základní údaje obsahuje, vybavena. Arboretum Bukovina je malebný lesopark ležící při hlavní turistické stezce Českého ráje, tzv. Zlaté cestě a mám pocit, že toto místo je neprávem opomíjeno. O to větší klid však získávají návštěvnící, kteří zavítají buď cíleně nebo ze zvědavosti a nebo nalákání na ceduli "informační centrum - občertvení - čajovna"... A právě pro ten zvláštní klid mám to místo moc ráda. Čas tam plyne úplně jinak, zvlášť, když vzhlédnete do korun stromů, které tam stojí i přes sto let, a svou mohutností to světu hrdě hlásí... ...

aneb Jak jsme s panem andělem zatím nepromluvili ani slovo a já tomu chtěla učinit přítrž 14. března 2008 Teď mi udělalo velkou radost, když jsem slyšela, jak kolegyně mluvila o Josefovi... respektive o řidičích z V.: jeden protivnej, jeden malej a jeden kudrnatej, ten je nejlepší, ale on tam vždycky přijde, jen prý na ně kouká a nic neříká... dlouho na ně kouká a pak teprve řekne, co chce... a to ho zase pro změnu není slyšet... Ťunťa nesmělej... a od tohodle chlapa bych chtěla, aby mě sbalil? To se asi nedočkám, že? Jak dlouho bojuju s tím psát mu SMS? Tak že bych se odvážila? Jinak to stejně asi nepůjde... 18. března 2008 Věděla jsem přesně, kdy být na tom správném místně... věděla jsem, že s tou poštou musí přijít, takže jsem stála na ústředně u kopírky... a čekala... byly tam kolegyně, takže trochu zmatek... Slyšela jsem bouchnout hlavní dveře, pak hlasitě zaklepal... nestál, nekoukal a pozdravil... asi jsem mu s kolegyněma odpověděla a ještě jsem se na něj dívala, usmíval se... f...

aneb Trocha současného skoro bezvýznamného andělského dění dnes před 14. hodinou Viděla jsem ho, mávála jsem mu, ale vůbec si mě nevšímal... :( - respektive nevšiml... :/ Upekla jsem švestkový koláč ( výborný! ), abych mohla něco přivézt mému milému ( pravda chvíli jsem u pečení myslela i na anděla, ale pro něj jsem ho fakt nepekla - tedy jinému milému ) a kousek jsem vzala i babičce. Nasedla jsem do auta a vyrazila za nimi... Tušila jsem přítomnost pana anděla v mém kraji a věděla jsem přesně v kolik při návratu do andělského kraje projíždí městem, u kterého bydlím. Věřte, že to celé byla skoro náhoda, a chápejte, že být ve stejný čas ve stejném městě s panem andělem a nevidět ho, jsem nemohla dopustit. Úplně jsem rázem zapomněla, kde v onom městě bydlí moje babička... každopádně na trase pravidelné linky z S. a pak kamsi dál do V. to není. Musela jsem prostě zabloudit, zvlášť když i v tom malém městě dnes byla taková dopravní zácpa, tedy pouze na té jediné křižovatce na náměstí... K...

aneb co francouzského jsem neviděla a nečetla, ale všichni ostatní asi ano. Tuším, že několik pátků po sobě vysílala televize dvě filmové série vyrobené ve francouzské koprodukci. Na jednom kanále běžel Fantomas , na druhém Angelika . Nikdy jsem neviděla nic z toho, možná Fantomase, ale byla jsem tak malá, že si to nepamatuju. Takže Fantomas je pro mě především hrdinou z českého pohádkového seriálu Arabela. O Angelice nevím zhola nic. Ptáte se, jak je to možné? Televiznímu přijímači vládla za mého dětství a dospívání vždy hlava rodiny - můj otec, který se vždy držel pravidla, že se nebudeme dívat na něco, co už jsme stokrát viděli. Takže viděli to jen ostatní členové rodiny, jednou maximálně dvakrát a v době, kdy já z toho nemohla mít ještě rozum nebo jsem nebyla na světě... Teď už rozum snad mám, ale přesto mě ani jedno z toho nijak neláká. Přicházím o něco? Naopak lákavě na mě zapůsobila obálka knihy Paní Bovaryová a k tomu to, co jsem o ní věděla (hlavní hrdinku Emu nudí stereotyp ...

Něco hledám a vůbec to nemůžu nejít. Něco hledám a našla jsem spoustu věcí, které už jsem ani nehledala a ani jsem netušila, že je mám. Něco hledám a vím, že to tady někdy musí být. Jsem přesvědčená, že jsem to tady někde viděla... do té chvíli, než se kouknu někam jinam, a jsem hned přesvědčená, že jsem to viděla někde tam. Určitě to tam chvíli leželo. Není to vůbec nikde... Možná je Vám to povědomé, možná není. Možná máte jako já spoustu věci. Spoustu věcí, k nimž máte nějaký citový vztah nebo se k nim váže nějaká vzpomínka. Prostě věci, které sice vůbec nepotřebujete, ale vyhodit je nelze... Já jich mám plné krabice od bot. Začalo to první krabicí, do které jsem podobné tretky smetla, když jsem před mnoha lety tehdy ještě v dětstkém pokojíčku dělala velký úklid. A moc se mi to zalíbilo - takové uklizeno-neuklizeno . Krabici od bot polepila jsem líbivým balícím papírem... první... druhou... třetí............ dvanáctou... třináctou... Nevím přesně, kolik jich je. Každopádně nejvíc js...

Když jsem byla malá, nikdy jsem nebyla tou holčičkou, která by si od rodičů vybrečela, co zrovna chtěla koupit. Naopak. Neuměla jsem si nikdy říct o to, co bych chtěla... i když se mě ptali... Možná jsem čekala, že sami poznají, po čem jejich dcerka prahne a splní její přání. Nepoznali, nesplnili a já jsem byla smutná... A neumím to doteď. Ne bez emocí, bez rozčilování a bez slz. V mém dospělém věku už se nejedná o hmotné statky a možná o to hůř se o ně říká... zvlášť, když někdy je mi předem známá záporná odpověď... Nechci být nijak konkrétní v tom, co mě momentálně trápí a čeho si po partnerovi žádám. Chci jen říct, že jako obvykle to není nic nesplnitelného. Opravdu nejsem náročná. Přesto neumím říct: "Chtěla bych to a to..." nebo "Trápí mě to a to..." A on se neptá. Ani ho nenapadne se zeptat. Ani nepozná, po čem prahnu. Takže mi to ani nesplní... A já jsem zase smutná a, až když mě to začne moc trápit, tak se ozvu... ovšem už rozčilená nebo rozlítostněná, takže...

aneb Jak jsme se na sebe s andělem spíš nesmáli než smáli 8. února 2008 Ach jo... já jsem zase smutná... já se tady přece od těch našich posledních dvou úsměvů v úterý nekoncentruju na nic jiného než, že se dnes zase uvidíme... a všechno je dnes úplně jinak... :( Čekala jsem, až přijede, vyhlížela jsem ho z okna... přijel... a s ním i Andulka , jak já jsem jí ho zase záviděla... ona s ním mluvila ještě, když vystupovala ze dveří, a mávala na něj... a já tam chtěla být místo ní, se starým chlapem... Potkala jsem ho i později... ale opravdu nechápu, proč on se už tak neusmíval... 14. února 2008 Všechny ty mé představy byly asi opravdu jen velmi naivní... teď v té kantýně si chytal hlavu do dlaní je mě viděl... Seděl tam, už skoro dopíjel svou kávu... snad mi zase tiše řekl "dobrý den", když jsem přišla, ale možná se mi to jen zdálo... ale třeba on dobře slyšel, když mě kantýnská oslovovala jménem... třeba mu teď bude hlavou znít "Leni", jako mě pořád "Josefe...