Třináctá komnata

Dovolím si na úvod citovat MiloSKa a část jednoho jeho komentáře zde na blogu: "Na to vyrovnávanie sa so životom máš predsa ten blog..." protože tato myšlenka mě donutila dopsat konečně článek, který už tu mám nějaký čas v rozepsaných. A také jsem se rozhodla napsat ho úplně jinak...

---

Mám pocit, že většina blogerů má nějaké vnitřní trápení. Něco nám schází nebo naopak přebývá. Náš reálný život není zcela naplněn a tu tam je v něm nějaké prázdno. Tím prázdnem rozhodně nemyslím všechny ty dlouhé večery, které trávím sama doma, i když i ty jsou toho součástí. Jsou daleko závažnější prázdna v mém životě. A náhražkou čehosi může se stát i blog.

Blogový svět je velmi podobný tomu reálnému, ač nechápu to, k čemu je zde dobrá třeba přetvářka nebo obviňování kohosi z čehosi, když v reálném světě užijeme si toho všeho až až.

Někdo sdílí fotky, jiný svou tvorbu... já sdílím svůj život. S Vámi. Můj blog je občas tokem těch nejniternějších myšlenek, které bych třeba ani nevyslovila... i když i na blogu existují tabu. Rozhodla jsem se však pootevřít dveře od té mé třinácké komnaty... jen je toho tolik, co mě trápí, že nevím, čím začít.

Jistě to začalo vše již dětství. Rozhodně jsem nevyrůstala v idylické rodině, hlavou rodiny byl otec, bohužel alkoholik. Vyrostla ze mě ušlápnutá slečna bez sebevědomí, protože mi ho nikdy nikdo nedodával. Nejen ušlapnutá, ale s mnoha různými fóbiemi méně či více závaznějšími. Nejvíce mi můj život komplikuje ta sociální - strach z cizího prostředí, obavy z cizích lidí. Kam nemusím, tam nejdu.

Do práce bohužel chodit musím. Dlouho mi trvalo, než jsem si tam zvykla, pak jsem to tam začala mít ráda, bohužel ta doba už je pryč. Sedím v kanceláři se dvěmi staršími kolegyněmi a nemám si s nimi co říct. Ubíjí mě to. Bohužel není nic, co by mi mohlo dodávat radosti třeba po práci. Kam nemusím tam nejdu. Zvlášť, když ani není s kým. Kamarádky jsem měla naposledy ve škole a od té doby to kamarádství nějak vyprchávalo a vyprchávalo... ale měla jsem přítele a měla jsem sestru.

Se sestrou a jejími dětmi jsme chodily víkend co víkend na výlety, jezdily na dovolené. Do té doby, než se rozvedla a našla si nového muže a chodí teď samozřejmě s ním. Zůstal mi jen přítel, kterého mám moc ráda, ale sám prostě není schopen pokrýt celou mou citovou potřebu. A že jsem asi velmi citově vyprahlá po celém to mém dětství a dospívání, které vzhledem k okolnostem vůbec nebylo takové, aby ze mě vyrostla vyrovnaná a zralá osobnost.

Kolika společenských akcí jsem se kdy účastnila? Možná se dají spočítat na prstech rukou. Spíš jsem jen seděla doma nebo chodila do přírody. Seděla doma a zajídala své smutky a samotu sladkostmi. Jeden čas jsem chodila hrát pravidelně volejbal, ale prostě to byly cízí holky... a tak jsem zase jen seděla doma a tloustla. Vlastně se ani nedivím, že mě pan anděl nechce. Nemůžu se mu ani líbit!

Pan anděl - můj nesplněný sen, má naplast na tu citovou vyprahlost a na všechno to prázdno a samotu. Teď třeba chápete o kousek víc, proč ho potřebuju a proč jsem tak smutná, když se mi od něj nedostává i to málo, po kterém tak toužím a ke kterému se upínám...

Tuším, co trápí mnohé z Vás, protože se o tom dočítám, ať už to sdělujete přímo a nebo jen mezi řádky. Vězte, že nejste sami, kdo má trápení. A nepatříte-li do této kategorie, tak Vám to moc přeju! Ale asi Vás moc není, co?

A jak jsem MiloSKovi na ten komentář odpověděla, tím končím i tenhle článek: "Ještě, že mám tak vyrovnané čtenáře, že jsou schopní to mé nevyrovnané psaní strávit... :D" Takže díky Vám, že jste, že čtete mé radosti a mé stesky a že tu zanecháváte své milé komentáře.