Nesplněná přání
Když jsem byla malá, nikdy jsem nebyla tou holčičkou, která by si od rodičů vybrečela, co zrovna chtěla koupit. Naopak. Neuměla jsem si nikdy říct o to, co bych chtěla... i když se mě ptali... Možná jsem čekala, že sami poznají, po čem jejich dcerka prahne a splní její přání. Nepoznali, nesplnili a já jsem byla smutná...
A neumím to doteď. Ne bez emocí, bez rozčilování a bez slz. V mém dospělém věku už se nejedná o hmotné statky a možná o to hůř se o ně říká... zvlášť, když někdy je mi předem známá záporná odpověď...
Nechci být nijak konkrétní v tom, co mě momentálně trápí a čeho si po partnerovi žádám. Chci jen říct, že jako obvykle to není nic nesplnitelného. Opravdu nejsem náročná. Přesto neumím říct: "Chtěla bych to a to..." nebo "Trápí mě to a to..."
A on se neptá.
Ani ho nenapadne se zeptat.
Ani nepozná, po čem prahnu.
Takže mi to ani nesplní...
A já jsem zase smutná a, až když mě to začne moc trápit, tak se ozvu... ovšem už rozčilená nebo rozlítostněná, takže se ozývám útočně nebo plačtivě... :(
A on se naštve.
Na jeho místě naštvala bych se taky...
Komentáře
Okomentovat