z mého andělského deníčku (část druhá)
aneb Jak jsme se s andělem smáli jeden na druhého
15. ledna 2008
Ten kolega z V. byl dnes zase v S. :) a zase seděl v kantýně, tak jsem se na něj tu tam koukala a on pořád tak nenápadně pokukoval po kolezích a kolegyních... a seděl tam sám u stolu, tak jsem usoudila, že je nesmělý a že si raději bude sám pít kafíčko, než aby se někde s někým kamarádil... něco jako já :) ach jo, tak to bysme se mohli kamarádit spolu... :)
Když už jsme dojídaly, tak on nevýrazně řekl "na shledanou" a odešel... za chvíli jsem se zvedla taky a, když jsem vyšla z budovy, on šel přes dvůr, ale hned zase šel zpátky... tak jsem se s ním potkala a zkoušela jsem se na něj usmát, ale nereagoval... pak jsem se za ním ještě dívala (a on si toho všiml a možná ne poprve)...
... tak zase někdy příště, Pepíčku :)
18. ledna 2008
Byl tady... Pepíček :)
Věděla jsem to už ráno, že přijede, takže pak jsem šla náležitě napnutá do kantýny a taky že on tam seděl! :) Říkal "dobrý den", tak jsem ho také pozdravila a usmála se na něj... a to možná nepřehlédnutelně... byl tam nějaký náznak i z jeho strany? Možná, nevím přesně, nevydržela jsem se na něj dlouho koukat...
... i tak jsem se na něj dívala nějak víc, než bych měla... několikrát jsem se dívala, jak popíjí kafíčko... taky jsem se dívala, když si oblékal bundu a odcházel... a taky jsem se dívala, jestli si napsal oběd... a také jsem se brzy po něm zvedla a šla jsem na pumpu doufajíc, že ho někde uvidím... nikde nebyl, ale otvírala se vrata od myčky... tak jsem i zpátky musela jít stejnou cestou, abych viděla, co nám z té myčky vyjede ven... a viděla... byl to on.
21. ledna 2008
Josífek, láska moje :) on se na mě usmál!
Když jsme přišly do kantýny, ještě tam nebyl. Nebo už? Ne ještě! Za chvíli totiž přišel a najednou tam byl... v tmavě modrých kalhotách, světle modré košili a tmavě modré pletené vestě s nárameníky... rukávy u košile nedbale sežmoulané přesně tak, jak se mi to líbí a jak mi to přijde mužné... a když jsem se na něj dívala později, tak jsem si všimla i toho, že má i trošku strnišťátko, možná že se ráno nebo včera holil, ale už mu to zase vyrašilo...
Zase jsem se na něj příliš často dívala; dívala jsem se na něj, když jsem jedla polévku - jednou se naše pohledy tak nějak střetly, ale já jsem hned zbaběle uhla očima - dívala jsem se na něj, když jsem si šla pro druhé a on seděl u stolu hned vedle výdejního okénka a dívala jsem se na něj, když jsem jedla to druhé... a on je fakt takový nesmělý, vůbec jsem ho neslyšela mluvit hlasitě, ani pozdravit, ani když se s kantýnskou domlouval, co si dá ve čtvrtek - zase přijede!! :)
A pak zase zmizel, aniž by se něco stalo... A to jsem přece nemohla dopustit!
Tak jsem se chvíli po něm zvedla také a šla jsem... nejdřív jsem si myslela, že jen tak zapluju do kanceláře, když nebudu mít štěstí a neuvidím ho na dvoře... pak cestou po schodech jsem usoudila, že když nevím co, tak jdu přece na pumpu... tak jsem si vzala s sebou nějaké faktury a šla jsem na pumpu... Cestou jsem zkontrolovala vrata od myčky (tam byl přece minule!), ale byla zavřená, tak jsem to vzala kolem budovy, tak abych mohla jít kolem naftového stojanu (to mi něco připomíná!)...
A když jsem se blížila, tak vidím za rohem postupně: přední masku Crosswaye, espézetku, která by mohla být ze střediska V., pak i směrovou tabulku s názvem pohraniční obce - jeho cílové stanice a pak i Josefa, který tankoval... byl tam, já ho viděla hned, on si mě všimnul následně... podíval se na mě, já jsem se na něj usmála a on mi ten úsměv opětoval!!!
Jsem v sedmém nebi, i když to nebyl úsměv od ucha k uchu, ale přesto to náznak čehosi byl... nebudu nesebevědomá a nebudu ani přemýšlet nad možností, že by to byl úšklebek...
5. února 2008
A my jsme se na sebe usmívali... a my jsme si říkali "dobrý den"... a my jsme si říkali i "na shledanou"... a já jsem nadšená, z Pepíčka, starého chlapa, který pro mě má neskutečné "je ne sais quoi".
Seděl zase u svého stolu, když jsme přišly do kantýny a oběd už měl skoro snědený... ale já jsem pak vůbec nebyla schopná jíst a navíc jsem byla nestandardně komunikativní a možná jsem vypadala hodně divně, protože když jsem si pak šla napsat oběd, tak se kantýnská ptala, co mi je... a já s ní zase mluvila a usmívala jsem se na ní (a dívala jsem se, jestli si Pepíček na pátek také napsal oběd :) )...
Pak jsem jí říkala "na shledanou" a ještě jsem se dívala na Pepíčka a on na mě taky. Ten nesmělý člověk se díval na mě, usmíval se a říkal mi "na shledanou"... tak jsem se zase usmála (nebo to byl permanentní úsměv?) a řekla jsem mu "na shledanou"... fakt se usmíval a byl krásnej... když jsem předtím přišla, tak se od svých knedlíků na mě také usmíval... a fakt jen na mě, na jiné ne...
A pak jsem opět vyhlížela z okna, abych ho viděla, jak mi zase na tři dny odjíždí - v pátek určitě přijede, napsal si povidlové knedlíky :)
Ach jo, fakt jsem se zbláznila... Asi nebudu moc večer ani usnout, jak jsem z toho v sedmém nebi :)
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo skoro 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat