z mého andělského deníčku (část třetí)
aneb Jak jsme se na sebe s andělem spíš nesmáli než smáli
8. února 2008
Ach jo... já jsem zase smutná... já se tady přece od těch našich posledních dvou úsměvů v úterý nekoncentruju na nic jiného než, že se dnes zase uvidíme... a všechno je dnes úplně jinak... :(
Čekala jsem, až přijede, vyhlížela jsem ho z okna... přijel... a s ním i Andulka, jak já jsem jí ho zase záviděla... ona s ním mluvila ještě, když vystupovala ze dveří, a mávala na něj... a já tam chtěla být místo ní, se starým chlapem...
Potkala jsem ho i později... ale opravdu nechápu, proč on se už tak neusmíval...
14. února 2008
Všechny ty mé představy byly asi opravdu jen velmi naivní... teď v té kantýně si chytal hlavu do dlaní je mě viděl...
Seděl tam, už skoro dopíjel svou kávu... snad mi zase tiše řekl "dobrý den", když jsem přišla, ale možná se mi to jen zdálo... ale třeba on dobře slyšel, když mě kantýnská oslovovala jménem... třeba mu teď bude hlavou znít "Leni", jako mě pořád "Josefe"...
Vyděsila jsem ho snad? Ale fakt jsem nedělala nic nepřístojného, krom několika pohledů a jednoho úsměvu, když se naše pohledy střetly... usmála jsem se na něj, zaznamenala jsem i jistou protireakci, přesto jsem tím pohledem musela utéct a nadále se snažit vyhýbat se jen tomu o něj pohledem zavadit... tahle hra byla moc dlouhá, kantýnská nás tam nechala stát a myla nádobí...
Bylo to opravdu náročné, nevěděla jsem co dělat, protože jsem měla pocit, že jsem sledovaná... a ten Josef, neměl on to stejně? Nevěděl, kam s pohledem, když si ty své oči skrýval do rukou? Nebo proč si dával tu hlavu do dlaní? Co je to za hru? Já se tam nakrucuju, jen aby si mě všimnul, a on se skrývá do stínu svých dlaní, protože nic jiného ho nenapadá? A v těch dlaních neměl on škvíry mezi prsty, aby viděl?
Pak odešel, tiše říkajíc "na shledanou", pohledem mě nehledajíc... zklamání?
20. února 2008
... asi mě vůbec nechce :(
Spěchala jsem, abych ho potkala... vyšla jsem z budovy, on z dílny na druhé straně dvora... dívala jsem se na něj (možná jako na obrázek)... šel s kufrem k hlavní budově... a já, schovaná za autobusem, jsem se upravovala, abych se mu líbila...
Seběhla jsem schůdky a najednou jsem mu byla tak blízko... dívala jsem se na něj, on mě zaregistroval a říkal mi zase "dobrý den"... odpověděla jsem mu, nic víc... ani ten úsměv už jsem nezvládla...
Šli jsme spolu takřka synchronně asi metr, no spíš dva od sebe, já mírně za ním... vůbec na mě nepočkal :( a aktivní vrátný se zvedl a běžel mu otevřít jen, co ho viděl... také jsem mu přece mohla otevřít já :(
Vrátný mu otevřel, on šel dovnitř a ty dveře mi podržel... tak jsem mu poděkovala a přitom se na něj zblízka dívala... detail, kterého jsem si všimla, byl slepený pramínek vlasů někde nad čelem... úplně černý, zakudrnacený, sem tam prošedivělý...
Vůbec nic se nestalo, přestože měl příležitost... asi ho nezajímám. Kolega dopravní ředitel mi dnes koukal na prsa tak, že jsem si toho všimla... On ne, on mi ani neřekl nic víc krom toho "dobrý den", přestože jsme spolu šli po tom dvoře, přestože měl dobrou příležitost něco nezávazného prohodit... bohužel :(
29. února 2008
Já za ním furt běhám... a on se na mě pořád usmívá... :)
Nejdřív jsem za ním šla na pumpu... a on se na mě tak krásně usmíval jen mě viděl :) Tak jsem se na něj také zářivě usmála a odpověděla jsem mu na pozdrav... a zaplula jsem do kanceláře a Andulce se tam motala jen, abych na něj viděla... ona šla pak za ním, nesla mu nějaký doklad... mluvili spolu a on se na ní také tak krásně smál!!! Zase jsem jí to záviděla... Celou dobu, co spolu mluvili, jsem se dívala jen na něj... Má tak krásné oči!!!
Ale ono to nebylo všechno... když odjížděl, vyběhl ještě z autobusu a pospíchal do hlavní budovy... šla jsem za ním, ale zase si mě ani nevšimnul... tentokrát mi dveře držel vrátný... i když Josef z těch dveří vykouknul a ohlížel se, možná mi je chtěl podržet, ale vrátný se toho ujal... a Josef na ústřednu a já za ním... jen se ptal, jestli tam mají nějakou poštu a už zase chtěl jít... ale nejdřív pustil dovnitř mě... a zase se na mě tak usmíval, že jsem i jeho zoubečky viděla :)
Vzala jsem poštu a zase za ním... ale už jsem ho jen viděla zavírat za sebou dveře od budovy... tak zase v pondělí! :)
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo skoro 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat