z mého andělského deníčku (část pátá)
aneb Jak jsem se stala cestující pana anděla a jak jsme spolu konečně hovořili
3. dubna 2008
Stále zvažuju tu variantu stát se Josefovou cestující. Možné to je, protože už mám 2,5 hodiny přesčas... chybí mi jen dostatek odvahy... mám strach z toho, jak by to dopadlo... jak trapné by bylo naše mlčení a na druhé straně k tomu všechno to očekávání... nevím, třeba by to dopadlo překvapivě nad očekávání ;)
8. dubna 2008
Ráno v posteli jsem ještě přemýšlela, jestli vstávat a nebo ne... jestli nemám přece jen jet do práce s ním... fakt jsem to chtěla udělat, ale nakonec neudělala... řekla jsem si, že v pondělí... celou sobotu budu na školení, tak volné pondělní ráno bude jen vítané. Uvidíme...
12. dubna 2008
Tak jsem to nahlásila nadřízené, že v pondělí asi přijdu později = v deset :) To jsem zvědavá, do kdy mi to odhodlání vydrží...
pondělí 14. dubna 2008
Je 8:24... za hodinu a čtvrt se uvidíme, u něj v autobuse... bojím se :/ Ale zatím si tam moc nepřipouštím, co bude... prostě to neřeším a říkám si, že to nějak dopadne... a na druhou stranu se i docela těším... bude tam Pepinek (doufám!) a když ne nic jiného, tak se třeba bude alespoň usmívat...
...
Já jsem to přežila a já jsem si to užila... byl to prostě zážitek, ze kterého teď budu půl roku žít... a pak s ním třeba pojedu znova :)
Měl zpoždění... já měla na mobilu 09:46 a on tam ještě nebyl! A já byla čím dál tím nervóznější, srdce mi tlouklo... fakt hustý! A pak vidím ve výloze obchodů zrcadlit se přijíždějící Crossway... záhy i Josefa...
Přijel k nástupišti a už se na mě usmíval... zdravil mě, ještě jsem byla před autobusem a to přede mnou nastupovala nějaká paní... bylo to docela komické, ona na schodech, asi ho zdravila, říkala mu, kam chce, a on místo, aby jí odpověděl, tak skrze ní koukal na mě a fakt hezky se usmíval... asi byl překvapenej... jen doufám, že příjemně...
Vůbec nevím, jak to bylo dál a nebyla jsem schopná si to vybavit dnes ani jednou - asi nějaká chvilková ztráta paměti... Asi odbavil paní a já tam najednou před ním stála... jestli jsem ho vůbec pozdravila.... nevím... položila jsem mu čipovku na strojek a asi jsem stála, koukala a nic neříkala... dívala jsem se, jak on mačká tlačítka na strojku... a píp, vzala jsem si kartu a od něj jízdenku a on najednou něco říká! A já mu nerozumněla :( Tak jsem řekla: "Prosím?" A on říkal něco o tom, že to tam na té kartě mám dokonce nahrané! Tak jsem mu řekla, že to já takhle jezdím pořád... :)
A tím konverzace skončila, protože paní, která nastupovala přede mnou mi zasedla to mé místo, které já jsem chtěla!!!! :((( Takže jsem si musela sednout za Josefa, za jeho bundu a tím pádem jsem se na něj nemohla ani dívat!!! Nebo mohla, ale viděla jsem jen jeho ucho, občas jeho prošedivělé vlasy a rukáv od té jeho světle modré košile! :(
Paní cestou vystoupila, tak jsem přemýšlela, jestli bych si neměla přesednout, ale zase jsem to nechtěla hrotit... tak jsem zůstala tam, co jsem si sedla hned na začátku... ale vůbec jsem nevěděla, jak tam mám sedět... taky jsem nevěděla, kam s očima... tak jsem si sundávala brýle a nandávala brýle (když jsem nastupovala do autobusu, tak jsem si je také sundávala, abysme na sebe dobře viděli, načež on si nandal ty své dioptrické, za které, mám pocit, že se trochu stydí, ale normálně mu slušely, ne že ne!) a četla si vývěsku o linkách kolem V., evidentně už hodně starou... pak si ještě uvědomuju, že jsem se dívala na jeho rádio, co poslouchá... měl tam nějaké CD s velmi příjemnou hudbou... A jinak už asi nic nevím... fakt jsem měla v hlavě úplně prázdno...
A také jsem trochu moc přemýšlela nad tím, jak se ho zeptám, jestli mě vezme s sebou do areálu firmy... :) Ale on to vyřešil za mě... Přijeli jsme do S. a on se sám ptal, jestli chci zastavit na zastávce nebo jestli pojedu s ním, že on se jen otočí na autobusáku a jede hnedka taky... tak jsem mu řekla, že pojedu s ním... a dodala jsem, že moc ráda...
Chvíli na to on se zeptal, jestli teda vlastně jdu do té práce... tak jsem konstatovala, že je na čase tam jít... a on mi řekl, že už je skoro pozdě :) To jsem teda pořád seděla za ním a vykukovala na něj zpoza tyče - tyčová holka, prostě! :) Přemýšlím nad tím a já jsem se takhle s žádným řidičem nikdy za jízdy nebavila... on je můj první!!! :)))
Přijeli jsme na autobusák, on vypustil cestující, motor nechal nastartovaný a vyběhl pro kufr... jo, on mi to i oznamoval, říkal mi něco v tom smyslu, že jde pro ten kufr a že je hned zpátky... a asi pospíchal, aby mě tam dlouho nenechal samotnou, protože to vzal přes trávníček, rovnou k informačce... Já jsem si mezitím přesedla, abych mu neseděla za zády a konečně na něj viděla... za chvíli se vrátil a konstatoval něco o tom, že je pošťák... :) Tak jsem se zase asi jenom pousmála... fakt mě to trápilo, že spolu moc nemluvíme, ale měli jsem před sebou ještě cestu do firmy - souhlasím, to už není mnoho :(
Otočil Crossway a mlčení pokračovalo... a asi jsem z toho nebyla v rozpacích sama...
Po chvíli se zeptal něco v tom smyslu, jestli jsem zaspala... a tak jsem mu poskytla přehršel informací o tom, že jsem byla na té víkendové akci, že to bylo školení, že se to nějak protáhlo a že už v sobotu ve tři v noci jsem nadřízenou upozorňovala na to, ať mě nečeká... také jsem mu říkala, ani nevím, jak jsem k tomu zase došla, že jeho šéf byl také na školení a i jejich dispečer... tak mi říkal, že když mu ráno šéf předával poštu do S., že vypadal docela dobře... tak jsem ho informovala o tom, že v sobotu ráno teda ne, že to tam nevydal dobře vůbec nikdo...
Pak se ještě ptal, v kolik my v kanceláři chodíme do práce, jestli tak v osm? Tak jsem mu řekla: "Jste se zbláznil, ne?" a říkala, že v šest v sedm, jak se to povede...
A to byl asi konec konverzace... :/ Mně nic nepadlo, jeho asi taky nic nenapadlo... tak jsme zase mlčeli a já se na každé křižovatce dívala s ním doprava...
Přijeli jsme do firmy, zastavil a cože mi to říkal, když jsem vystupovala? Něco v tom smyslu, ať se mi hezky pracuje? Asi tak... tak jsem mu popřála hezký den a řekla mu "nashle"...
Doufajíc ho ještě vidět, jsem nervózně roztřídila poštu, abych se s ní mohla rozeběhnout po baráku a třeba ho potkat... fakt na vteřinu přesně se mi to povedlo... nesla jsem nějaké faktury kolegovi, když ho zrovna vrátný pouštěl do budovy... a on šel za mnou! :) Doklady jsem předala a odcházela, on stál vevnitř ve dveřích a usmíval se na mě!!! :)))
Když jsem šla z oběda, tak jsem ho ještě zahlédla... stál v autobuse a asi se česal a připravoval se k odjezdu - bylo dvanáct! Než jsem přešla dvůr, už odjížděl... odemykajíc si dveře, ještě jsem se na něj dívala... z okna v prním patře jsem se na něj dívala... z okna v druhém patře jsem se na něj znovu dívala... a pak mi zmizel i ten zadek toho Crosswaye :(
Zazvonil zvonec, pohádky je konec!
Tak zase ve čtvrtek; kdybych s ním mohla zase jet, hned s ním jedu...
Naivně doufám, že si na mě vzpomene teď pokaždé, když bude přes B. projíždět... a možná mě tam bude i vyhlížet... a já tam jednou zase ráda budu...
Sním o tom, že by se zase zeptal, jestli jsem zaspala... a řekla bych mu, že ne, že jsem v tom autobuse jen kvůli němu, že už to trvá čtvrt roku, co na něj myslím, co se mi tak moc líbí a co jsem se do něj zamilovala... fakt by bylo lepší mu to asi říct, než hrát tyhle hry... ale když to by pro mě třeba mohla znamenat prohru... takhle mám pořád ještě nějakou naději...
Ach jo... ale ten dnešek fakt stál za to... úžasný zážitek!!!!
Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které tehdy bylo skoro 27 let! A nestydí se za to! :)
Komentáře
Okomentovat