Co v deníčku nebylo...
Pobíhajíc toho prvního půl roku za panem andělem chtěla jsem být co nejoslnivější a nejkouzelnější. Vlastně ani nevím, kdy přesně jsem na to rezignovala... možná to bylo tak nějak postupně...
Jakmile jsem pochopila střídání těch dnů, kdy po něm nebylo ani památky a kdy naopak z andělských výšin slétal ke mně na zem, plně jsem se tomu turnusu přizpůsobila.
Večer před jeho sestupem z nebes umyla jsem si vlasy, případně absolvovala další zkrášlovací procesy, a dlouze jsem přemýšlela, co si druhého dnes vezmu na sebe, aby to bylo pokud možno rafinovaně sexy a k tomu i vhodné do zaměstnání. Šla jsem brzy spát, abych byla druhého dne svěží (i když vší nervozitou jsem stejně spát nemohla)...
Ráno jsem znovu přehodnotila vhodnost vybraných kousků oděvu. Nečesala jsem se - to já se ale nečešu nikdy. S přehnanou pečlivostí jsem na oční víčka nanášela stíny a řasy zvýrazňovala ultra black řasenkou, myslíc při tom na mého anděla a na to, jak na něj budu pomrkávat. Rty jsem přejela barvou zvýrazňujícím balzámem, myslíc při tom na to, jak se na něj budu usmívat.
A aby to byl úsměv věru oslnivý, dodávala jsem rtům stále mizící lesk při každé návštěvě toalety, koncentrujíc se jen na to, že ho uvidím... že se potkáme... a že ho prostě oslním!
Postupně té rádoby přirozené barvy rtů a lesku ubývalo a ubývalo... i ty oční stíny a ultra black řasenku začala jsem nanášet méně obřadněji... a nakonec už jsem ani nepřemýšlela nad tím, jaká hloubka výstřihu je ještě rafinovaně sexy a jaká už ordinérní... To všechno velmi pomalu a postupně.
Ale teď se s Vámi rychle loučím, abych si ještě stihla umýt vlasy, vybrat si něco šmrncovního na sebe a mohla jít brzy spát. Nervozita už mě ale po roce a půl jen tak nezaskočí! ;)
Komentáře
Okomentovat