z mého andělského deníčku (intermezzo)

aneb Trocha současného skoro bezvýznamného andělského dění

dnes před 14. hodinou

Viděla jsem ho, mávála jsem mu, ale vůbec si mě nevšímal... :( - respektive nevšiml... :/

---

Upekla jsem švestkový koláč (výborný!), abych mohla něco přivézt mému milému (pravda chvíli jsem u pečení myslela i na anděla, ale pro něj jsem ho fakt nepekla - tedy jinému milému) a kousek jsem vzala i babičce. Nasedla jsem do auta a vyrazila za nimi...

Tušila jsem přítomnost pana anděla v mém kraji a věděla jsem přesně v kolik při návratu do andělského kraje projíždí městem, u kterého bydlím. Věřte, že to celé byla skoro náhoda, a chápejte, že být ve stejný čas ve stejném městě s panem andělem a nevidět ho, jsem nemohla dopustit. Úplně jsem rázem zapomněla, kde v onom městě bydlí moje babička... každopádně na trase pravidelné linky z S. a pak kamsi dál do V. to není. Musela jsem prostě zabloudit, zvlášť když i v tom malém městě dnes byla taková dopravní zácpa, tedy pouze na té jediné křižovatce na náměstí...

Křižovatkou se mi však povedlo po chvíli projet a jela jsem směrem k autobusovému nádraží. Ještě tam nebyl. Minu autobusové nádraží a jedu dál silnicí směrem na S.. V dálce ze zatáčky vyjel Crossway s firemním polepem... i když se podobají jako vejce vejci, tak ten andělský vůz prostě poznám! Hlavně podle pana anděla... podle té jeho nesmělé pózy, kterou zaujímá i za volantem. Jakoby se tvářil, že i tam je jenom náhodou... možná jen nedopatřením... Ale slušelo mu to! Moc!

Dívala jsem se na něj zase jako na obrázek. Kolikrát už jsme se takhle spolu minuli, mám na mysli všechna ta zinscenovaná setkání, kdy jsme proti sobě projížděli ulicí v S.? Vždy jen proto, abych ho viděla... dnes jsem snad chtěla, aby viděl i on mě, nebo jsem měla takovou radost, že vidím já jeho (ano, mluvím stále o těch pár sekundách, možná jen zlomcích sekund, kdy jsme jeli proti sobě ulicí!), tak jsem mu na pozdrav zamávala. Evidentně mě vůbec neviděl, díval se zrovna jinam...

Jen, co jsme se minuli, odbočila jsem do vedlejší silnice. Uvědomila jsem si totiž, že jsem zabloudila... že nejedu do práce, tedy směrem kudy pravidelně jezdívám, ale že vezu babičce švestkový koláč... a vrátila jsem se na tu ucpanou křižovatku na náměstí, abych tentokrát odbočila správně.

Ano, i takhle může přemýšlet slečna, které je 28 let! A nestydí se za to! :)