z mého andělského deníčku (pohled do současnosti)

aneb Dnešní retro

Dnes je to trochu jako za těch starých časů. Je 12:11, Josef odjel hlavní branou a já si začínám psát. Byl to až neskutečně retro den.

---

Jako za starých časů vyparádila jsem se ryze žensky. Šatičky s výstřihem, nad kterým, jak jsem čekala, se drahý můj bude pozastavovat. Překvapil a pozastavoval se pouze nad tím, zda jsem si nezapomněla vzít třeba ještě sukni nebo tak něco. Ne, nezapomněla. Ne, nezbláznila jsem se! Naopak připadala jsem si dobře a vlastní outfit se mi zamlouval. Po dlouhé době jsem se líbila sama sobě.

Vyhlížela jsem pana anděla a přejížděla jsem si rtíky balzámem a zase vyhlížela onoho muže, div jsem občas nevypadla z okna, a přikrášlovala jsem se... a tak pořád dokola.

Mohlo být kolem jedenácté, když přijel. Sice jsem běžela k oknu za mnoha zvuky přijíždějících autobusů, ale když jsem zaslechla ten poslední, byla jsem si jistá, že je to on... a to jsem ho ani neviděla.

A hned jsem běžela za ním na pumpu. I když jsem tam viděla jen kousek Crosswaye, byla jsem si jistá, že je to ten, který hledám... A skutečně. Za rohem budovy se mi za chvíli vyjevila nálepka "Nejlepší dopravce nejmenovaného kraje" (rozumějte andělského). Jo! :)

Anděl tam stál a tankoval, nevím už zase nic - jako za starých časů - jen, že na rukou měl jednorázové rukavice. Pozdravili jsme se. Nesoustředila jsem se ani tak na něj jako na sebe. Smála jsem se na něj od ucha k uchu!!! Rychlovka. Nepatrný náznak úsměvu tam byl i z jeho strany, už když mě zdravil, ale jestli nějak reagoval na ten můj nepřehlédnutelný (jako za starých časů!) úsměv, nevím...

Možná jsem ho šokovala. Minimálně překvapen byl určitě.

O necelou hodinu později jsem ho viděla zase, zaparkoval na hlavním dvoře, jak to před odjezdem často dělá. Chvilku jsem se na něj nedívala - však jsem jedla oběd - dveře otevřené, kufr také, ale on najednou nikde. Za chvíli se vracel s kanystrem vody. Uložil ho do kufru, nastoupil do busu a chvíli tam bezradně stál. Přišel mi nějakej smutnej. Stál tam a já jsem naivně na chvíli podlehla myšlence, že kvůli mně, že přece zná ty mé polední cesty z oběda. A já do sebe ládovala brambory, abych už mohla běžet, za ním... aby mi neodjel...

Za chvíli ho vidím, že zase vystupuje a v ruce si nese ten modrý ručník. Neomylná známka toho, že se opláchne a že pojede... A M. se rozhodl jít ho pozdravit (mám teď takové období, že oběduji u přítele v kanceláři), přestože jsem nesouhlasila. Vykoukl z okna, chvíli kouká a pak ho jako zaregistroval: "No, dobrý den, já vás zdravím!" a "Jak se máte?" Odpověď nesoucí se z pod okna jsem neslyšela, ale prý že je vedro, ale jinak je to dobrý...

A já jsem do sebe ládovala brambory, abych už mohla běžet. Když jsem viděla, že se vrací, brambory šly rázem do kýble. Stejně jsem nervozitou nebyla schopná jíst.

Běžím dolů po schodech. Spěchám. Chtěla jsem mu mávat - jako za starých dobrých časů. Ale bohužel jsem se chtěla tvářit stejně nenápadně jako dříve a zaujala jsem pózu spěchající a na nic se neohlížející. Jenže jemu to trvalo podstatně déle, než vycouval a než pomalu přejel dvůr. A nebo jel záměrně tak pomalu?

Ohlédla jsem se za ním, až když jsem si odemykala dveře od budovy. S vrátným si na sebe mávali, že tam žádnou poštu do V. nemá. Nápadně jsem se za ním dívala, ale už si mě ani nevšiml, soustředil se na řízení a projel branou. A je fuč.

Ještě víc než hodinu bude tady v S., jak by se mi za ním chtělo běžet a alespoň ho ještě vidět!

Bohužel... ale v pondělí se vrátí!!! :)