Anděl je ďábel! (fact or fiction?)

Mám několik indicií a hned jsem z nich vytvořila celý příběh, neb mám občas bujnou fantazii. Zvlášť když se jedná o anděla...

---

indicie: spal na nocovně - tedy mimo domov a bez manželky, ráno zaspal, neoholil se, jela s ním bytost... přijela s ním až do areálu firmy, kam přijel pozdě, divně se choval, byl nervózní a spěchal, ani nešel na oběd, který měl objednaný, a zase velmi rychle zmizel... bytost dle obrázků vypadala trochu jako žena... zpátky odjížděl docela na čas, pouze bytost už s ním nejela - ani na jednom spoji ji už neodbavil...

Od toho osudného úterka z toho v mé hlavě vznikal příběh, dnes jsme zjistila ještě ty poslední údaje, které vyvrátily mou domněnku o tom, že by to byl někdo z jeho blízkých... v mé hlavě příběh získal i pointu... varování na úvod: je to opravdu čistá fikce!!!

Nocovna pro řidiče v pohraniční obci mu skýtala dostatek soukromí i příšeří k tomu strávit s ní vášnivou noc. Udělali si spolu krásný večer, jak jen to v trochu ošuntělé nocovně, kde se noc od noci střídá se svými kolegy, jde. Následovala noc plná spalující vášně, v jejím objetí přicházel o rozum...

Usnuli až pozdě v noci, přestože ve velmi časnou hodinu měl vyjet a dovézt lidi do krajského města a pak ještě dál, do malého města, kde měl pár povinností v areálu sídla firmy. Měla s ním jet i ona, slíbil jí společný oběd tam, kde je nikdo nezná, a kde se nebudou muset bát, že je někdo pozná a poví to jeho manželce.

Po noci plné sexu a krátkém spánku na proleželé matraci erární postele byl tak unavený, že když mu jeho mobil zvonil budíček, vyzvánění vypnul, otočil se a zase usnul... jí budíček nevzbudil vůbec. Spali dál... ještě celou hodinu.

Najednou se probudil a zjistil, že už dávno měl být na cestě. Jemně jí probudil a začal se oblékat. Než si zapnul tmavě modré kalhoty, zastrčil si do nich světle modrou košili. Ohrnul si rukávy od košile až do výše loktů a přes košili přetáhnul tmavě modrou vestu. V maličké koupelně si rychle vyčistil zuby, holit se dnes opravdu nestíhal... mohli vyrazit.

Co chvíli překračoval maximální povolenou rychlost, aby vyrovnal zpoždění. Mnoho cestujících už čekání vzdalo a většina zastávek zela prázdnotou. Pomalu stahoval časové manko, ujel asi sto kilometrů a do krajského města přijel načas. Zbývalo ještě asi padesát kilometrů jízdy, projeli několik menších měst, než konečně dojeli na konečnou. Celou cestu na něj z přední sedačky mluvila a on se na ní otáčel... na svou vzpomínku na dnešní noc.
Dojeli do malého města, konečně měli čas na to dát si pozdní snídani. Oba po probdělé, fyzicky náročné noci, on po čtyřech hodinách vyčerpávající jízdy, měli hlad. Vzhledem ke slibovanému obědu to byla snídaně spíš symbolická, v malém pekařství jí nechal vybrat jídlo pro oba a pouze nákup zaplatil.

Vraceli se k jeho autobusu. Využila anonymity malého cizího města, které bylo víc než sto kilometrů vzdálené od jejich domovů, vzala ho za ruku a naklonila se k němu blíž a pošeptala mu, že ta dnešní noc byla úžasná.

Seděli proti sobě, každý na jedné přední sedačce autobusu, jedli tvarohový koláč. Vybrala správně, jako by věděla, že on má rád sladké. Ona začala hovořit o společné budoucnosti, čímž ho velmi zaskočila; neznal jí déle než týden, strávil s ní jednu noc a ona plánuje budoucnost... vždyť on má doma manželku, na kterou je za ta léta zvyklý, a děti... vzpomínka na jeho noc se mu trochu zošklivila.

Nechal jí ještě chvíli mluvit a pak si zase sednul za volant autobusu a i s ní jel do areálu své mateřské firmy, kde byl očekáván a kde se musel ukázat, splnit své povinnosti a vyřídit si jednu osobní záležitost. Pospíchal, aby si mohli v klidu dát oběd, než se vydají na zpáteční cestu. Ona byla znatelně otrávená, že jí nechává sedět v autobuse, zatímco odchází a dlouho se nevrací. On má trochu obavu, aby si jí někdo nevšimnul, proto spěchá, jinak už se mu za ní příliš nechce... lituje toho nápadu s ní strávit noc a den.

Když si své záležitosti vyřídil, rychlým krokem se vrátil za ní a řekl jí, že už si jen natankuje, odstaví vůz a půjdou na slibovaný oběd. Opravdu spěchá, jen aby měl klid, navíc je nervózní, protože výčitky se stále vrací. Tankuje naftu a vzpomínku na dnešní noc má hned za sklem nad víkem od nádrže... jen krátce na ní pohledl, pak raději dělá, že sleduje, jak se mu nádrž plní, občas se koukne na výdejní stojan a zkontroluje množství, které tam naskakuje v digitálních čislicích. Hlavou mu běží stále tytéž myšlenky...

Mohou odjet. Zaparkuje na autobusovém nádraží a do odjezdu zpět jim zbývá něco kolem dvou hodin. Bere jí do pizzerie, která je poblíž a kde už sám několikrát byl a kde mu chutnalo. Ona je nespokojená, asi měla jinou představu oběda, než co jí právě nabídl. Je protivná a skoro mu dává najevo, že je to naposledy, co jí bere na pizzu. On by se s chutí zakousl do své tuňákové pizzy, protože má už opravdu hlad, navíc je unavený, ale ona mu ten dojem chutného oběda kazí. Začíná z ní trochu mít strach.

Oběd zaplatí stravenkami, které mu dává manželka. Po obědě jí bere ještě do parku u řeky. Už je moc unavený a ona mu zase něco vypráví. Už jí nechce poslouchat. Chce vrátit čas, chce, aby nikdy neproběhla ta noc... chce se zbavit své vzpomínky. Tak se jí zbaví... v zapomenutém koutě parku plném vzrostlých keřů, u řeky. V trávě si trochu umazal botu od bláta.

Vrací se ke svému autobusu, protože se blíží čas jeho odjezdu. Na nástupišti už netrpělivě čeká několik cestujících. Odbaví je, zavře dveře a odjíždí. Vrací se zase domů, ke své manželce...

Tak takový závěr jste jistě nečekali, že? Nechala jsem bytost zabít a zakopat nebo možná utopit. Bytost už není! Ale anděl už má u mě navždy černou čmouhu na své minulosti...